Lekce Pro Mistra Lektvarů (Snarry)

24.kapitola - Den poté

Severus odložil opravené úkoly a zamyslel se. Uplynula už hodina od odchodu ředitele a Weasleyových z jeho učebny,nepochyboval, že teď už je ten nebelvírský potížista pryč ze školy. Lákala ho myšlenka na spánek. 

Pak ho napadlašílenost. ‚Co to dělám?' ptal se sám sebe, procházeje o chvilku později ztichlým hradem. Chodba k ošetřovně se mu nikdynezdála tak dlouhá.‚Neměl bych tu být,' přesvědčoval se. ‚Začínám se chovat jako nějaké... zamilované štěně, promerlina! Copak jsemNebelvír?!' 

Přesto jeho krok ani nezakolísal, když kráčel k velkým dveřím. Potichu vstoupil na ztichlou ošetřovnu,výjimečně až na jednoho pacienta prázdnou.Do velké místnosti svítil měsíc, téměř v úplňku. Snape si mimoděk vzpomněl na Lupina a na Vlčí zhoubu, kteroumu nedávno vařil. Ale nebyl tu proto, aby obdivoval měsíc. Zamířil k lůžku, krytému zástěnou, aby naň nebylo odedveří vidět. Neslyšně prošel mezi postelemi, až zastavil u spící postavy. 

Mladíkovi, zavrtanému do peřin, mezi obvazyvykukovala jen čupřina černých vlasů.Severus natáhl prsty a po kratičkém zaváhání je vnořil do rozcuchaných pramínků. Okamžitě si uvědomil, že jsouprovlhlé a z chlapcovy pokožky sálá horko. S obavou stáhl deku z obličeje, na Harryho čele stály perličky potu, tvářzrudlá. Jemně setřel z mladého čela pot. 

‚Má horečku,' konstatoval pro sebe lektvarista. Přelétl pohledem prázdnélahvičky od lektvarů na stolku, ne, proti horečce žádný. ‚Na co ta ženská myslí?' zamračil se při nelichotivé myšlencena madam Pomfreyovou. Přivolal lahvičku s příslušným lektvarem. Nebelvír už spal po Bezesném spánku, nemělosmysl jej zkoušet budit... vkouzlil mu lektvar do těla. Chlapec tiše vzdychl, ale spal dál.Severus se posadil na židli a uvažoval. Přemýšlel o svém vztahu k tomuto zvláštnímu mladíkovi. Pozoroval jehospící tvář. ‚Tak málo chybělo... Kdybych se jen trochu zdržel, oni by nevěděli, co mají dělat... Ztratil bych ho.' 

Jenkrátce mu ta možnost prokmitla myslí, ale nechala po sobě ošklivou pachuť. Přestože věděl, že jako Ellis bude musetnechat Harryho jít, poněkud nezmijozelsky impulzivně se rozhodl, zkusit k sobě připoutat k sobě Harryho i jako Snape.Pak si připomněl původní předsevzetí, ve své pravé podobě se chlapci vyhnout. Ani to se mu moc nelíbilo. Nechtěl seHarryho společnosti vzdát. Najednou nevěděl, co má dělat.Vstal a po lehkém pohlazení černých kučer – kdy spokojeně uznal, že horečka ustupuje – se odebral zpět do svéhosklepení, hádaje se sám se sebou. 

Ve stejnou chvíli rozlehlé kuchyni Doupěte seděli u stolu tři mladí muži. Dva zrzaví, podobní si k nerozeznání aopálený, s rudohnědými vlasy na ramena. ¨

„Co myslíte, že se tam stalo?" nevydržel mlčení Fred. „Kdyby Vy-víte-kdo zaútočil na Bradavice..." 

„To by už byl zalarmovaný Řád," mínil Charlie, který dorazil domů teď v noci, po několika měsících vRumunsku. 

„Brumbál ví, že jsem se teď měl vrátit, posílal jsem mu hlášku, že nějakou dobu zůstanu, kdyby potřeboval.Počkáme, až se naši vrátí, vysvětlí nám to." 

 „Jsou pryč už dlouho," konstatoval neklidně George, když vtom vzplál v krbu zelený oheň a ven vylezl Ron. 

„Rone?!" ozvalo se trojhlasně. Zrzavý chlapec vzhlédl ke svým bratrům a znova pobledl. S naprosto jasnýmvýrazem studu sklopil hlavu a ustoupil od krbu, aby mohli vejít rodiče. 

„Charlie!" zvolal Arthur. „Už jsi doma? Čekali jsme tě ráno!" 

 „Stihl jsem to dřív," pokrčil mladý krotitel draků rameny. „Vysvětlíte nám, proč jste byli v Bradavicích v tuhledobu a proč je Ron doma? Něco se ve škole stalo?"