Lekce Pro Mistra Lektvarů (Snarry)

17.kapitola - Tajemství jeskyně II.

Skupina tří čarodějů – dvou dospělých a jednoho studenta – došla na konec můstku. Nejstarší z nich chvíli uvažoval, než se rozhodl k vykročení na ostrůvek. 

Harry a Snape se na sebe podívali, profesor Brumbál totiž nevypadal, že nevnímá pozoruhodnou stavbičku před sebou, pořád se rozhlížel kolem sebe. Pak se najednou otočil k chlapci. „Řekni mi, Harry, cítíš nějaký rozdíl, oproti minulé návštěvě? Nemáš pocit, že je něco jinak?" zeptal se. 

Harry se zamyslel. Zkusmo nasál vzduch, cítil pouze vodu. Tak se zkusil uvolnit, jako když se chystal před spánkem vyčistit si mysl. Zatajil dech, jak ucítil podivný dotek. Pocit, že ho něco obaluje, ale nedusí... ‚Magie?' napadlo ho. Zachvěl se, to neuniklo Snapeovi. „Pottere? Cítíte něco?" 

Harry se zhluboka nadechl. „Točí se mi hlava. Mám pocit, jako by mě obalovalo něco hodně sil..." vtom se mupod lomila kolena, lektvarista ho sotva zachytil. „Harry? Řediteli..." otočil se s úzkostí na starého muže, svírajíc omdlelého mladíka. 

Brumbál na Harryho seslal diagnostické kouzlo. Pak druhého profesora uklidnil: „V pořádku, Severusi. Je tu mnoho magie, ten příliv byl na chlapce jeho mládí zřejmě moc. Harry pravděpodobně ještě nenabyl své plné moci."

„Tomu se docela divím," zamumlal Snape, ale už klidněji. „Enervate," zamumlal. Víčka mladého Nebelvíra se zatřepotala, skrze řasy problýskla smaragdově zelená. „Co se stalo?" zeptal se omámeně. Zamrkal, z přímého pohledu do černých očí se mu hlava zatočila stejně jako před tím omdlením... A taky si vzpomněl...

 ‚Řekl mi Harry... Nebo se mi to zdálo? Jasně, že se mi to zdálo, to on by přece nikdy...' 

„Omdlel jste, pane Pottere," oznámil mu profesor zřejmé. A Harry, jakkoli byl zmatený a vykolejený, si uvědomil tu nepřítomnost obvyklé kousavosti a chladné jízlivosti. ‚Zajímavý,' pomyslel si. A vzápětí mu došlo, že by ho mělo zajímat i něco jiného, například, proč se vůbec složil. Tázavě vzhlédl k řediteli, který se na něj chápavě usmíval. 

„Nedělej si starosti, Harry, teď už by to na tebe nemělo mít vliv. Složila tě síla toho množství magie. Málokdo tak mladý by to ustál. My jsme o mnoho starší a už jsme nabyli plné magické síly, proto jsme odolnější," pohlédl Brumbál na lektvaristu, ten jen mlčky přisvědčil a neochotně stáhl ruce z mladíka, který se pokoušel vstát. 

„Děkuju, pane profesore," zamumlal Harry ke Snapeovi. Ten jen potřásl hlavou. „Není zač." 

Ani jeden si nevšiml Brumbálova potutelného úsměvu.

„Tak, Harry, pokud už se cítíš líp, budeme pokračovat?" navrhl ředitel po chvíli. Chlapec přitakal. „Čím začneme, pane," zajímal se.

„Najdeme cestu dovnitř," odpověděl starý čaroděj. Pobídl své dva společníky: „Vy běžte z jedné strany a hlaste všechno, co vám bude připadat zvláštní, já půjdu z druhé. Obejdeme tu stavbu, snad zjistíme, kde a jak se to otevírá." 

Oba, Snape i Harry návrhl odsouhlasili a začali si pečlivě prohlížet svou přidělenou část ‚hrobky'. Po pár minutách zkoumání, když mu profesor Brumbál zmizel z dohledu, Harry zamumlal: „Myslíte, pane, že ředitel ví, co to vlastně je? Něco mi říká, že si nemyslí, že to je hrobka."

„Popravdě..." začal lektvarista zamyšleně, „naznačil mi, co by to mohlo být, ale pravdu zjistíme uvnitř... On si myslí, že to je poklad, který sem schovali zakladatelé." Slovo poklad je dost zavádějící, přesto jej Snape použil schválně. Zajímalo ho, jestli Harryho napadne totéž, co jeho. Pod označením poklad si většina lidí vybaví hmotné cennosti, zlato a drahokamy.