Lekce Pro Mistra Lektvarů (Snarry)

30.kapitola - Taliesin

Harry dorazil k večeři poslední, ale ulevilo se mu, že si toho víceméně nikdo nevšiml. Mrkl k hlavní tabuli, tam si honevšímali, ředitel rozmlouval s černě oděným profesorem. Oddychl si a uvelebil se vedle zářící Hermiony.Naproti němu sedící Neville si ho jen mlčky prohlédl... a pak se chápavě ušklíbl. Harry si toho všiml a zrůžověl.Když si všiml, že kamarád otvírá pusu k otázce, pro jistotu ho pod stolem kopl do kotníku. Zabralo to.Ale šťastná Hermiona nevyhnutelně neznamená nevšímavá, takže se výslechu nevyhnul: „Kde jsi byl Harry?V Prasinkách jsem na tebe vůbec nenarazila! Musel ses vrátit s poslední skupinou, že jdeš až teď." „Jo, já... byl jsem v Medovém ráji a pak jsem se trochu coural... neviděný," dodal tišeji. 

Hermiona pochopilanarážku na neviditelný plášť a zjevně jí to jako vysvětlení stačilo. Nevillovi, který ale věděl víc než ona, tohle alenestačilo. Vrátil Harrymu kopanec a když se na něj mladík zamračil, jen tázavě zvedl obočí. Harry znova zčervenal, pakneznatelně kývl. Na rtech se mu usídlil zasněný úsměv. 

 „Zdá se, že Harry prožil hezké odpoledne," prohodil ředitel, když vedle něj usedl profesor Snape. Ten se podívalsměrem, kam se jeho mentor díval a jeho srdce se znova zatetelilo. Samozřejmě, dobře věděl, že mladý Nebelvír bylspokojený, ale onen šťastně – zasněný úsměv a ruměnec ho v tomto přesvědčení ještě utvrdil.Když o jejich schůzce zpětně přemýšlel, uvědomoval si, že zašel příliš daleko příliš brzy. Neměl původněv úmyslu se na Harryho vrhnout hned na prvním rande. Pokud kdy vůbec.Věděl, že až dojde na slyšení u Temného pána, bude mu muset ukázat, jak je daleko se získáváním chlapcovydůvěry, tohle by jej ujistilo, jak to jde snadno. A závěrečnou fázi Voldemortova plánu by to příliš urychlilo. A stranaSvětla potřebuje víc času. 

‚Musíme trochu zpomalit,' rozhodl se. ‚Jde to moc rychle. Doufám, že se tímhle Harryho nedotknu. Říci mu osobě všechno, je jedna věc, být si fyzicky blízcí, je věc druhá. To, co k němu cítím, by mě nemělo tak ovládat. Když sek sobě moc připoutáme, dokážu ho pak opustit?'Už dlouho Severus věděl, že nakonec to nebude verze ‚nechat Harryho jít', ale ‚opustit Harryho'. Z dopisů, kterémezi nimi kolovaly téměř denně, mu bylo jasné, že ho Harry začíná mít opravdu rád. ON bude ten špatný. I když tonechtěl, konec chlapce stejně zraní...Neměl se do toho vůbec pouštět... 

Ale copak šlo Temnému pánu říct: ‚Tohle dělat nebudu, udělej si to sám?' Dovedl sipředstavit, že pak by úkol zadal jinému Smrtijedovi a ten by chlapce zneužil kdovíjak... A rozhodně by jeho city nebylyopravdové, jako jsou Severusovy. ‚Takže je u mě vlastně v bezpečí,' pomyslel si sarkasticky. ‚Salazare, to je ale ironie.' 

Po večeři Brumbál vytáhl Severuse do ředitelny, kvůli podrobnému výslechu.„Jak chlapec strávil odpoledne u tebe?" zeptal se Brumbál otevřeně. Lektvarista zamrkal, než pochopil, nač se ředitelptá. Jak přemýšlel, ztratil nit.„Svačinou, povídáním... Dozvěděl se o Ellisově výchově v rodinném sídle Lloydů. Dal jsem mu knihu o kreslení. Je ažpřekvapivé, jak se zajímá o lektvary, teď, když jim víc rozumí. A Albusi," vzpomněl si ještě, „dal jsem panu Potterovinouzové přenášedlo. Odnese ho pouze do domku, nikam jinam... A tam bude v bezpečí, pokud odtamtud sámneodejde." 

„Přenášedlo?" podivil se starý čaroděj. „Domníval jsem se, že je nemá rád?" 

„Nemá," přitakal Severus. „Očekával jsem, že můj dárek s tímto vysvětlením odmítne... Ale přijal ho. Myslím, že ho touklidnilo." ¨

„Pocit bezpečí je důležitý," souhlasil Brumbál. „Chtěl jsem se zeptat, Severusi... Nehrozí, že si Harry uvědomí, s kýmse to přátelí? Teď, když jsi mu odhalil své rodinné vzpomínky?"