Lekce Pro Mistra Lektvarů (Snarry)

6.kapitola - Každý má své tajnosti

V nebelvírské společenské místnosti bylo živo. Famfrpálový tým se po tréninku ještě dohadoval, jak příště na ten ‚prokletý Zmijozel' a spolek Hermiona, Ron, Neville a Harry si psali úkoly.

Harry se mračil na svou rozepsanou esej na téma Veritasérum. Věděl o něm dost, ale nedokázal se prostě soustředit... 

Odsunul vzpomínku na nepříjemnou hodinu lektvarů, Snapeovo očekávatelné chování ho sice bolelo, ale nepřekvapilo. Mnohem víc ho zmátlo, že když s ním nemusí komunikovat, Snape se po něm pořád kouká. Smysl těch pohledů mu ale unikal. ‚Na co asi myslí, když na mě kouká?' uvažoval Harry. ‚Od prázdnin jsme se neviděli. Do hlavy se mi tenkrát nedostal, aby mu něco došlo, ostatně, to bych už byl asi po smrti... Tak co na mě furt zírá?' 

„Harry, když budeš bloumat duchem kdovíkde," pokárala ho najednou Hermiona, „tak ten úkol nenapíšeš. Soustřeď se." 

Černovlásek si povzdechl. „Právě to soustředění je problém, Hermi."

„Tak nemysli na kdovíkoho," přisadil si Ron a čmáral si svoje. „A učení ti půjde samo."

„Ty už toho taky nech, Rone," odsekl Harry podrážděně. „Jestli tak moc chceš vědět, na koho jsem teď myslel..."musel se kousnout do rtu, aby se nerozesmál, když Ron odhodil brk a natáhl krk k němu, aby mu nic neuteklo. „Tak jsem myslel na Snapea," dokončil Harry. „Jsem z něj nervózní." Tajil smích, když viděl, jak se jeho kamarád zklamaně posadil ke svému domácímu úkolu. ‚Promiň, Rone,' pomyslel si. ‚Ale o tohle se nedokážu podělit... s tebou.' 

„Jo, byl na tebe pěkně hnusnej," vložil se do toho Neville, „ale sebrat ti body za nic, to je dost i na něj."

„To je prostě Snape," pokrčil Harry rameny. „Začínám si myslet, že nás dva nechal projít, aby se vůbec měl do koho strefovat. Co bude dělat příští rok? Umře nudou."

„Chudáček," ucedil pohrdlivě Ron mezi zuby a dál smolil esej do Lektvarů. Už měl inkoust i na špičce nosu...

„On si najde někoho, po kom se bude vozit," usoudil Neville, v jeho tónu bylo dost patrné, že toho dotyčného vážně lituje.

„Chudák ten někdo," připojil se i Harry a pokusil se svého profesora lektvarů vypudit z hlavy. Aspoň na chvíli.

Ron už před chvílí odložil brk a domácí úkoly uložil, kam patří, teď čekal, až totéž udělá Hermiona. Harry spíš tušil, než jistě věděl, že se mezi těma dvěma něco změnilo a byl si jistý, že kdyby byl ochoten se svým přátelům svěřit, Ron by neváhal s vyjasněním ohledně svého vztahu k Hermioně. ‚Asi mě chce potrestat,' domyslel si zelenoočko. ‚Smůla. Takhle se pravdy nedobereš, Rone.' Co ale netušil nikdo, natož Harry, bylo, že dopis od jistého lektvaristy jistému mladému lvíčeti se stále nacházel v držení zrzavého nebelvíra. 

Dnes ráno už obdržel dopis od svých bratrů, kteří byli jeho ‚špionskou akcí' nadšeni. Poslali mu několik ‚zaručeně ověřených' rad, jak odhalit na očarovaném dopisu jeho pravý text. Zatím neměl čas je vyzkoušet, doufal, že bude mít čas večer, ale Hermiona mu stydlivě navrhla, jestli se večer nestaví u ní... Pro tento večer se rozhodl dát přednost hormonům. Konečně se ‚tajní' milenci odebrali po svém a nebelvírská společenka se vyprázdnila. Tedy až na Harryho a Nevilla. 

Harry dopisoval poslední esej a Neville seděl s pokrčenými koleny na pohovce a zíral do ohně. „Harry? Můžu se ti svěřit?" povzdechl si, když už mu ticho připadalo neúnosné. Pozorně sledoval tvář svého kamaráda a doufal, že se rozhodl správně. Najednou si nebyl tak jistý, že bude Harry stejně benevolentní jako byl on k jeho ‚malému problému'. Zkušenost, o niž se teď chtěl podělit, pořádně zamávala s jeho sebevědomím, které nikdy nebylo příliš vysoké.