Lekce Pro Mistra Lektvarů (Snarry)

11.kapitola - Tajemná komnata (podruhé)

„Harry? Vstáváš?" uslyšel a někdo mu třásl ramenem. „Přijdeš pozdě na snídani a pak máš Lektvary!"

„Neve?" zamumlal. „To jsem já, Harry," ozval se povzdech. Konečně ho poznal. Ron. Otevřel oči, zamrkal a tápal po brýlích. „Čau, Rone," zívl. „Ty už se mnou mluvíš?" 

 „No, měli bychom si asi... promluvit," řekl zrzek neochotně. 

„Ale tobě se do toho moc nechce, co," uhodl rozespalý Harry. ‚S těma vážnýma rozhovorama se nějak roztrhl pytel.' „Hele, Rone..." 

„Ne, Harry, nech mě to říct," zarazil ho kamarád. „Já... přehnal jsem to. Omlouvám se. Fakt jsem to přepísk s těma tvýma dopisama. Ale kdybys mi něco řekl.. Připadám si, že už ve tvým životě nejsem potřebnej! Vždycky jsi mi říkal všecko a najednou máš tajnosti!" Harry na Rona zíral, spánek už ho kompletně přešel. ‚Asi mu Hermiona promluvila do duše,' odhadoval. 

„Rone, ty si to nenecháš vymluvit. Nejde o žádnou holku. To jen ty prostě vidíš v každým dopise tajnou přítelkyni." 

„Tak kdo ti to píše, když ne holka?" nedal se špion Weasley. 

„Známej," pokrčil Harry rameny. „Poznali jsme se v Londýně. Je mu asi jako Snapeovi. Ale na rozdíl od toho sis ním rozumím." 

„A co dělá?" zajímal se Ron. 

„Lektvary," odvětil Harry. Zrzek pobaveně vyprskl. „Nechechtej se," napomenul ho. „Třeba mi to vysvětlí líp, než Snape. S ním se dá aspoň mluvit."

„Tak fajn," povzdechl si Ron, trochu úlevně. „Hele, Harry, ještě jednou se ti omlouvám, ale... řekneš mi, kdyby se něco...?" 

„Spolehni se," slíbil Harry, ale za zády si nenápadně překřížil prsty. ‚Promiň, Rone. O tohle se dělit nebudu... O tohle ne. A ne s tebou.' 

„Hm... Kam se poděl Neville? Měli jsme jít spolu na snídani?" rozhlížel se. 

Ron zase zvážněl. „Poslal jsem ho napřed, abychom si mohli promluvit," vysvětlil. „Zdá se, že si teď víc rozumíte," prohodil nenápadně. „Měl složitý prázdniny a potřeboval si pokecat... A já byl ochotnej poslouchat," pokrčil Harry rameny. „Neville je fajn a je to přece náš kámoš." 

„Jasně, Harry," přikyvoval zrzek. „A co to bylo za těžkosti? Problémy s holkou?" Harry protočil oči. „Rone, ty za každým problémem vidíš holky," vzdychl. „Vztah s Hermionou na tobě zanechává následky. A ne tak pozitivní, jak jsem doufal." 

„Heeej!" Ron se hned ohradil: „Náhodou je to super! Hermi je skvělá a dvojčata se mě už přestaly ptát, jestli tenhle rok konečně někoho sbalím a Bill s Charliem mi píšou rady, jak na holčičí..." tady se zarazil a zrudl, takže tvář zdatně konkurovala vlasům. 

„Tělesný partie?" pomáhal mu Harry pobaveně. „Hele, buď na ni hodnej. Je to skvělá holka, nechci ji kvůli tobě vidět brečet." 

„Neboj," sliboval Ron. „Hele, nelezu ti do zelí, že ne? Hermiona totiž neříkala, že bys..." 

„Ne, to je v pohodě," zamítal Harry kamarádovu domněnku. „Beru ji jako Ginny. Kamarádka, skoro sestra. Nikdy jsem to na ni nezkoušel, ani ji tím způsobem prostě nevnímám. Mám z vás radost, vážně." 

„Fajn, fajn..." culil se Ron. „Takže si nemusím dělat starosti. Nepřebereš mi ji." 

„Přísahám," zvedl Harry pravou ruku. „Tak jdeme na snídani? Padám hlady."