Trochu (Ne)normální (opraveno)

XX. Little me

 -Mia

„Tak promiň, že nechovám duhový slepice ve vaně!" křikla jsem naštvaně na kluka, který po mně chtěl izolepu. Nejsem žádné třídní papírnictví! Hned na to si okřiknutý zakryl obličej, aby mu jedna nepřiletěla. Moje třída má prostě na moje facky špatný vzpomínky. Jen jsem hodila oči v sloup a zasednula se sluchátky zpátky do lavice. Moc jsem nevnímala dění okolo, takže jsem se pořádně leknula, když přes mou lavici proběhlo naše třídní torpédo, eh promiňte, myslím zcela normálního a inteligentního chlapce. Jen jsem si povzdechla a znovu se věnovala přemýšlení nad tím, jaké by to bylo být profesionální akrobat nebo tanečník. V hlavě jsem si tiše vymýšlela choreografie na písničky a snila o tom, že jednou přijde ten pravý potetovaný s nádhernýma očima a s talentem tancovat, nebo aspoň zpívat. Přestaň myslet na Ashe a mysli rozumně, ty hloupý muflone! Okřikla jsem se v duchu. Ucítila jsem, jak se mi něco otřelo o nohu. Jen jsem s velmi nadšeným výrazem zvednula míček ze země a hodila ho po klukovi, který se na mě prosebně díval. Znovu jsem se ponořila do mých snů, které přerušil příchod čarodějnice do třídy. S nechutí jsem si vyndala sluchátka z uší, mobil schovala do lavice a zvednula své ctěné pozadí ze židle. Hned jak nám odkývla, že si můžeme sednout, jsem se nadšeně posadila a praštila hlavou do lavice. Za mými zády se ozval smích, tak jsem zvedla hlavu a zjistila, že se smějí mé reakci na příchod naší milované učitelky. Copak můžu za to, že dokáže zkazit den svým přitroublým úsměvem a svým zjevem panáčka Micheline a bílými vlasy, které se ani v tornádu nepohnou? Jen jsem se pousmála a obrátila se na tu babu přede mnou. Proč jsme museli mít jen tři řady lavic? A co jsem dělala ve druhé, kde viděla každý můj pohyb? No to je jedno.

Vzhledem k tomu, že jsem chytřejší než ona (někdo mi to ego poškrabkat musí), zabořila jsem nos do otevřené učebnice a jen tiše poslouchala její půlhodinový monolog o větných členech. Vždyť je to primitivní! Bohužel zbytek třídy byl jiného názoru, takže když se zeptala, kdo rozebere následující větu, tak se z naší zoo stal kostel. Když po pár minutách vydolovala z někoho odpověď, zoufale se obrátila na mě. Já zničeně zvedla hlavu z učebnice. Je skoro až neuvěřitelné, jak jsou pohodlné, když se nudíte. Rozmrkala jsem únavu a jen tak mimochodem jí rychle rozebrala dlouhé souvětí, které jim trvalo čtvrt hodiny. Jakmile se na mě usmála a řekla „správně", tak já zase zabořila hlavu do učebnice a za mnou se zase ozval smích. To jsem vážně tak vtipný člověk? Že jsem se nesmála...

Zaregistrovala jsem, že jsme na jiné stránce, a já s mým spolusedícím, který zaujal stejnou pozici jako já, jsme znuděně otočili stránku a zase usínali.

Školou se ozval úryvek z písničky Timber, aspoň že nemáme normální zvonění, a já se nemotorně zvedla a šla si vyměnit učebnice. Při tom jsem se vyhnula kaluži vody od kytek a odstrčila pár lidí, co se smáli nějakému vtipu. Jakmile jsem si vyměnila učebnice, ihned jsem se přitisknula ke skřínce, aby mě nesejmul zástup kluků běžících se židlemi nad hlavou po celé třídě. Myslím, že ten poslední měl dokonce i desku z lavice, co jsme urvali minulý rok. Jen jsem si povzdechla a šla směrem k velkému oknu. Odhrnula jsem závěs a zkontrolovala, že je venku stále hnusně a moc světla na naší zatuchlou třídu, kterou osvětlovaly bílé žárovky, nedopadá. Vážně logika mít zapnutý světla mezitím, co je venku krásně světlo. Zadívala jsem se na zašedlé město. Už jsem se nemohla dočkat, až budu na střední škole. Snad tam budou lidi odpovídající místu. Do oken se opřel vítr a já se zabalila do mikiny. Vzhledem k tomu, že kluci včera rozbili jedno křídlo okna, sem trošku foukalo. Brr, nesnáším zimu.

Zasednula jsem do lavice a se zjištěním, že je teprve druhá hodina, zase ulehla do náruče představ a hudby. Ach jo, zeměpis. Mělo mě napadnout, že přinesou mapy a že s mimi budou hrát basket. Jen si to představte. Malý tenisák a srolovaná mapa jako pálka. Za chvilku je to ale přestalo bavit a místo mapy přišlo pod ruku něco jiného. K mému překvapení to nebyla lavice, ale jiný kluk. To si radši ani nepředstavujte, protože to vypadlo hrozně úchylně. No lepší než když se dva kluci rozhodli tančit labutí jezero, ale musím uznat, že zvedačka jim šla.

Asi si dokážete, i když o tom pochybuji, představit, jak probíhal zbytek mého vydařeného dnu. Proto jsem byla neuvěřitelně ráda, když jsem konečně dostala mé milované Steelky do rukou a začala si těch patnáct dírek šněrovat. Po pár minutách jsem na sebe oblékla i černou softshelku s výšivkou na zádech a se sluchátky vyšla ze školy. Fajn, teď hodinu domů.

---

Jakmile jsem uviděla žlutou fasádu našeho domu, zpomalila jsem a moje nálada poklesla na bod mrazu. Se sklopenou hlavou jsem vešla dovnitř a jen zavolala sama pro sebe do domu: „Ahoj.". Žádné odpovědi jsem se nedočkala a ani ji nečekala. Zase doma sama. Táta pracuje daleko a vrací se domů dost pozdě a mamka jakbysmet.

Odhodila jsem tašku pod schody a rozšněrovala si boty. Uslyšela jsem škrábání na dveře. Pousmála jsem se a otevřela našemu kocourkovi dveře. Černá chlupatá koule na mě upřela svoje žluté vyvalené oči. On se bál prostě všeho.

„Tak pojď, Berťas..." popohnala jsem kocoura do baráku a on se kolem mě proplížil rychlím krokem do domu se pořádně nažrat. Už jsem zavírala dveře, když kolem mě proběhla další barevná kulička. Musíme ty kočky přestat tolik krmit.

Po konečném sundání bundy, bot a odnesení tašky do pokoje jsem si udělala instantní polívku a šťastně si zasedla k počítači. Tak na co se podívám tentokrát? Projela jsem si své odběry a nakonec skončila u nějakého anime, co mě nakonec vůbec nebavilo, takže jsem se musela spokojit se stáhnutým Kuroshitsuji. To mi vystačilo na dost dlouho, abych konečně nabyla na tváři úsměvu a začala si povídat. Já vím, že to zní blbě, ale já nikomu jinému než sobě nevěřím natolik, abych mu mohla něco říct. Takže po chvilce jsem se hlasitě smála a někomu fiktivnímu vedle mě vyprávěla, jaký je Ciel kretén. Asi bych si měla najít pravé přátele, kterým můžu říct každou hovadinu, která se mi usídlí v hlavě. A taky bych si mohla najít nějakého pofiderního kluka, ale další pohromu už do života nechci. Z tohohle přemýšlení mě vytrhnulo bouchnutí domovních dveří.

Ihned jsem stopla všechnu svou práci a seběhla dolů uklízet nádobí z myčky a postarat se o kočičáky. Jen co jsem uviděla tátu, pozdravila jsem ho a nasadila šťastný úsměv. Jak já nesnáším přetvářku!

Po nuceném rozhovoru jsem se zase uklidila do pokoje a se sluchátky snažila nemyslet na nic. Někdy bych vážně byla ráda, kdybych měla hromadu úkolů a měla co dělat nebo se na to aspoň mohla vymluvit. Dělat šťastnou to mi jde až moc dobře, ale přiznat si to, to už je horší. Ještě ke všemu, když se omylem odřete (a že se mi to stává často) na ruce, někdy na zápěstí a matka z toho dělá cirkus, protože se její dítě sebepoškozuje.

Satane, jak já moc chci pravé přátele, a abych nezapomněla, pozítří jdeme na nějakou výstavu.

opraveno 24.5.2016 - AzamiMitsu