Trochu (Ne)normální (opraveno)

XXVI. Boring day in school

Mia:

Tiše jsem bubnovala prsty do školní lavice a nechala moje myšlenky plynout jakýmkoliv směrem. Byl pátek a vzhledem ke chřipkové epidemii nás bylo ve třídě asi sedm, takže jsme skončili rozdělení v ostatních devítkách. Vím, že jsem měla počítat nějaké příklady, co máme v pondělí odevzdat, ale stejně to nikdo neudělá. Zahleděla jsem se na zástupkyni, co měla tuhle třídu na matematiku. Byla sice vychrtlá, blonďatá a zmalovaná, ale naučit uměla, což se stává u učitelů málokdy. Něco horlivě vysvětlovala, ale já ji vážně nevěnovala pozornost. To už byl zajímavější ten pobledlý pentagram na mé ruce ze včerejška. Začala jsem ho obtahovat perem a dokreslovat kruh kolem něj a do něj kozí hlavu. Někdy si říkám, že jsem asi vážně byla satanistka, což ještě potvrzoval antikrist na mém zápěstí. Fajn, byla jsem asi satanistka.

Z kapsy jsem vylovila mobil a odemkla ho. Na displeji se rozzářil obrázek Ashe na motorce a čas, který hlásil, že ještě půl hodiny budu trpět. Povzdychla jsem si a otočila se na mou spolusedící a kamarádku. Byla jsem pro ni něco jako zpovědnice, i když svoje problémy s rodiči říkala každému. Problémy typu: „a on mi řekl, že na to nemám", „a já si k ní asi nepřisednu", „a ona se na mě tak divně podívala, já se s ní nebavím", „a já se asi nechám o mých patnáctinách přefiknout". Vždycky jsem jenom přikyvovala a pouštěla tyhle hovadiny druhým uchem ven.

Vzala jsem do ruky tužku a začala si kreslit. Vždycky mi z toho vyšel nějaký emo kluk se šíleně dlouhými vlasy. Ani teď to nebylo jinak. Po chvíli se na mě mračil kluk s rohy a svatozáří. Před pusu měl šátek (nasnášela jsem kreslení pusy) a oči měl celé černé (nepovedla se mi duhovka). Jen jsem se na něj zašklebila a vedle něj napsala pasáž z písničky od BVB: We are choosen, wrechted and divine. Naposled jsem se na něj zamračila a zaklapla sešit. Našla jsem si pohodlnou pozici pro svoji hlavu v lokti mojí ruky a zavřela oči. Ještě nikdy se mi nepovedlo usnout při hodině, ale znám pár expertů, kterým jsem sloužila jako budík a polštář zároveň.

Za chvíli mě to přestalo bavit a zase jsem upřela zrak na tu vychrtlinu přede mnou. Něco čmárala na tabuli tak horlivě, že se jí vyhrnulo krátké tričko a odhalilo její svraštělou kůži na zádech. Stejně ale patřila k nejhubenějším učitelům na škole. Udělat tohle panáček Micheline (ta co jsem ji popisovala minule), tak tady všichni sborově běžíme na záchod si držet vlasy nad mísou.

Další můj povzdech se ztrácel v šumu třídy a já znovu zkontrolovala, jestli mi Ash z mobilu neutekl. Naštěstí se tam stále usmíval jako andělíček a já se donutila také k úsměvu. Mohl by mi už konečně napsat Natsuky. Byly to už skoro tři dny, co jsme se viděli, a ve mně už uhasínala jiskřička naděje, že jsem ho neviděla naposled. Chtěla jsem už konečně nějakého kamaráda, kterému bych mohla kdykoliv zavolat a prostě jen tak kecat o hovadinách. Někoho, kdo by mi v nejhorších chvílích prohrábl vlasy nebo jen pevně stisknul ruku. Chybělo mi to. Respektive jsem to nikdy necítila. Vždycky jsem to byla já, kdo mi objal ramena a pohladil mě po zjizveném zápěstí. Byla jsem to já, kdo si pod lavicí tisknula dlaň a říkala si, že to bude dobrý. Já, kdo mi prohraboval vlasy a láskyplně mě hladil. Rodiče mě snad ještě nikdy jen tak neobjali, zatímco já za nimi stále chodila a zákeřně je objímala zezadu. Bohužel nikdy se ke mně ještě neotočili a nestiskli v náruči nebo mi nesetřeli slzy, když jsem si každodenně „vyplachovala duši". Bylo mi mizerně, ale i přesto jsem dokázala nasadit milý úsměv a bavit se s ostatními, jako by se nic nestalo. Přátelé jsem měla, ale né takové, jaké bych chtěla. Vždycky jenom přišli, řekli ahoj, v lepším případě se se mnou začali bavit o tom, co píšeme, nebo když jsem je doučovala, ale jinak nic. Možná je to můj blbý puberťácký symptom, ale každý potřebuje obejmout. Né si sám tisknout kolena k hrudi a dlaněmi se hladit po ramenou.

Znělo to tak divně a přiškrceně. Připadala jsem si jako nějaká citlivka, co má takovéhle směšné problémy. Vždyť po celém světě jsou milióny dětí, co den co den bojují o život, zatímco já si tu plakala, že mě nikdo nemá rád.

Prosím, napiš mi...

Znělka nějakého hnusného dubstepu protnula šum ve třídě (nám ve škole normálně nezvonilo a měli jsme místo toho tohle) a všichni se zvednuli a odkráčeli si koupit nějakou hnusnou patlaninu do bufetu. V malé třídě zůstalo jenom moje malé já a mé fňukání. Musela jsem přestat být tak vztahovačná a začít žít jako normální holka. Chodit na schody kouřit, každý pátek jít na párty, slintat nad hnusnými kluky s vypracovaným břichem a mít jich několik obmotaných kolem svých prstů. Ale já prostě nechtěla! Nechtěla jsem spadnout tak nízko! Ale já už vlastně byla tak děsivě hluboko od té doby, co se mi na zápěstí začaly vybarvovat jizvy a do mého mozku se začalo vloupávat zoufalství. A Bůh nepomohl. Proto jsem si začala všude kreslit pentagramy a antikristy. Protože Bůh nepomohl a nepomůže. Stejně všichni skončíme pod zemí, blízko peklu, tak proč mu nevyjít vstříc. Někdy si říkám, že jsem byla docela borec, když jsem unikla narážkám, ale je pravda, že potom, co jsem v zápalu představovací hry otiskla jednomu klukovi na tři dny moji dlaň na tvář, tak si na mě moc nikdo nedovolil.

Zatraceně, už mi napiš!

Natsuky:

Škola. Jej. Aspoň že si už se mnou Shiki povídá. Musím uznat, že jsem nečekal, že se z nás stanou takový přátelé. Moje nálada byla zase na normálu a už jsem zase začal chodit normálně v sukních a začal jsem se zase pořádně malovat. Začal jsem normálně jíst (asi né normálně kvůli staženému žaludku, ale prostě víc) a normálně fungovat.

Byla přestávka a já měl v jednom uchu Shikiho sluchátko a poslouchal to, co mi pouštěl. On sám měl druhé v uchu a tiše si pobrukoval slova písničky. Bylo vidět, že tou hudbou doslova žije a je to to jediné, co ho drží na nohou. Mně se to líbilo. Bylo to něco, co jsem dlouho hledat a nemohl najít. Rock a metal. Teď mi přišel nightcore jako slabý odvar oproti Asking Alexandrie nebo Bring Me The Horizon. Ale nejvíc se mi zatím zamlouvali Black Veil Brides. Jsou takový jednoduchý, ale mají duši.

Takhle jsme propařili celou přestávku a neuvěřitelně se bavili. Nějak nás nezajímalo, jak se na nás ostatní otáčeli a šeptali si. Měli by spíš závidět, že máme svou hlavu a chováme se, jak je nám přirozené. A né se oblíkat podle toho co letí na Facebooku.

Cítil jsem se tak skvěle, že jsem zapomněl na vybledlé číslo na mém předloktí...

opraveno 7.6.2016 - AzamiMitsu