Trochu (Ne)normální (opraveno)

XXIIX. Mio?

„Ano?" ozval se přívětivý ženský hlas z reproduktoru mobilu. V duchu jsem zajásal. Je to ona.

„Tady Natsuky. Etoo... promiň, že jsem nezavolal dřív, ale nějak jsem na to zapomněl a tak... znáš to." Uchechtnul jsem se a přitiskl si kolena k sobě. Černovlásek vedle mě cosi pařil na mobilu, ale já hned poznal, že mě moc dobře poslouchá.

„Jop, znám a jak žiješ? Co kila? Jdou aspoň trochu nahoru?" zněla starostlivě, ale přes to klidně. Jako vždycky.

„Ale jo, mám už 39kg, což je docela pokrok za týden..." usmál jsem se a šťastně se podíval na moje párátka.

„To mám radost."

„A co teď provádíš ty?"

„Mno... čtu si, ale to počká..." úplně jsem viděl, jak sedí nad knížkou a odpočítává vteřiny do konce hovoru.

„Tak to nebudu rušit.." pousmál jsem se. Proč jsem se jí vlastně ozval, když nevím, co jí říct.

„Ne, ne v poho. Stejně jsem v dost nezajímavý části..." Stejně se nemůžeš dočkat, až se do toho zase začteš. Usmál jsem se.

„A co čteš?" vlastně mě to nezajímalo, ale prostě jsem nevěděl, jak bych dál rozvedl konverzaci.

„Hřbitov zvířátek od Kinga," řekla lhostejně a mně přejel mráz po zádech.

„Začínám se tě bát." Teď jsem nekecal. Vážně mi v některých chvílích vháněla do žil nervozitu.

„Boj," řekla jednoduše a asi pokrčila rameny. Na něco jsem si vzpomněl.

„Hele teď mě něco trklo. Máš v sobotu čas?"

„Hai!" česko-japonský přízvuk, originalita sama.

„Víš, slavím narozeniny..." usmál jsem se. Shiki se na mě hned otočil a s obočím skoro až ve vlasech mě chytil za ramena. Trochu jsem ztuhnul, ale když jsem uviděl ty veselé ohníčky v očích, zasmál jsem se.

„Ty máš narozeniny?" vykvikla pro změnu ona, až to slyšel i Shiki a oba jsme se zasmáli. Je jak malá a přitom tak vážná.

„Jo, jen jsem je nikdy moc neslavil, ale teď když mám přátele. Nebude ti snad vadit, když ti někoho představím?" zeptal jsem se zdvořile a přitom se musel zasmát nad Shikiho výrazem a vypláznutým jazykem.

„Blázníš? Je aspoň hezkej?" úplně jsem viděl, jak jí samou nedočkavostí hoří tváře.

„Myslím, že si padnete do oka," zasmál jsem se, zatímco zmiňovaný si složil ruce na hrudi a se rty do tvaru podkovy dělal uraženého.

„Určitě... hele už musím končit. Rodina volá," řekla a bylo slyšet, že není moc nadšená, že musí končit, ale rodině se musíme věnovat. Máme jen jednu.

„Jasan, pak ti ještě napíšu. Čavo." Usmál jsem se a volnou rukou rozcuchal Shikimu vlasy. Nebyl z toho dvakrát nadšený.

„Zduř, a jez, nebo ti to osobně narvu do krku," zasmála se a já taky, jelikož se Shiki tvářil, že na mě za chvilku skočí a zamorduje mě tím nejhorším způsobem. Jen jsem to típnul a začal se tvářit nevinně, jelikož mi Shiki už kopal hrob.

„To se dělá, cuchat lidem vlasy?" zaprotestoval a k mému překvapení se na mě vrhnul a začal mě lechtat. S tím jsem se já začsal neuvěřitelně smát, protože jsem prostě hrozně lochtivej. Snažil jsem se bránit, ale jeho ztvrdlé prsty od kytary se prostě zapřít nehodlaly a polevil, až když mi z očí začaly téct slzy a hrozit, že nestihnu doběhnout na záchod. Navíc mě už neskutečně bolela bránice od neustálého smíchu.

Ani jsem si neuvědomil, že ležím na lopatkách a on je zapřený rukama vedle mé hlavy, aby na mě nespadl. Oba dva jsme byli udýchaní a dýchali jsme na sebe horký vzduch. Díval jsem se do jeho očí a on do mých. Bylo to zvláštní. Nevěděl jsem, co si mám myslet, ale nakonec rozhodl on, když se mě slezl a s rudými tvářemi, rozhodně už ne od smíchu, si sedl na kraj postele. Počkat, on na mně seděl? Teď zrudly tváře i mně.

opraveno 11.6. 2016 - AzamiMitsu