Trochu (Ne)normální (opraveno)

X. It could be love?

Seděl jsem na kašně a klátil nohama. Čekal jsem na Shina. Jsem vážně zvědavý, kam mě to vezme, a pevně doufám, že to nebude romantická procházka zmrzlým městem bez sněhu zakončená večeří v drahé restauraci a pozváním k němu domů. Možná by se divil, co se skrývá pod mou sukní a make-upem.

V dálce jsem spatřil vysokého hnědovláska. Proč jsou všichni tak vysocí a já tak malý? Povzdechl jsem si, s úsměvem seskočil z kašny a šel pomalu k němu. Pohodil jsem vlasy a zamával mu. On se usmál a taky mi zamával. Tohle bude hodně trapné rande.

„Ahojky Natsuky," zazubil se.

„Čau..." řekl jsem chladně, ale s úsměvem. „Tak kam mě vezmeš?" Snažil jsem se neznít jako kluk, co před měsícem přestal mutovat.

„No myslel jsem, že bychom se mohli jen tak projít... uvidíme, jak se mám bude chtít." Nervózně se podrbal na hlavě a usmál se.

„Ok..." Nepatrně mi koutek vyletěl nahoru. Nabídl mi ruku a já ji bez okolků přijal. To bude zase den.

---

Bylo kolem páté a už byla skoro tma. Procházeli jsme ruku v ruce alejí zmrzlých stromů a sem tam zablikala pouliční lampa. Mezi námi bylo trapné ticho, které občas protnulo zakašlání nebo mrouskání kočky. Byla mi docela zima, protože jsem si chytře nevzal bundu, ale přitom se mi neuvěřitelně potily ruce. Nevěděl jsem, jestli mám něco říkat, protože jsme ani jeden neměli co říct. Měli jsme tak rozdílné zájmy, ale o těch už jsme si povídali až moc dlouho. Zvedl jsem oči ke hvězdám a doufal, že mi něco poradí, bohužel stále mlčely.

„Jsou krásné, že?" pronesl tiše Shin a já se lehce lekl.

„Co?" dělal jsem blbého.

„Hvězdy... vždycky jsem je rád pozoroval. Vždy jsem si představoval, že to jsou duše zemřelých a že nás pozorují, a kdo chce, tak je uslyší." Odmlčel se a zadíval se do země. „Když jsem byl malý, vyrůstal jsem u tety, kde jsem se na ně díval." Všiml jsem si, jak se do jeho hlasu valí žal. „Protože oba velmi brzo zemřeli při atentátu. Byli jsme na dovolené na trzích a najednou..." Zakryl si ústa, abych neslyšel, jak mu kolísá hlas. Ale já viděl i ty slzy, které se hromadily v jeho očích. Pevněji jsem mu sevřel ruku a donutil ho sednout si na lavičku.

„Nemysli na to. Co se stalo, stalo se..." snažil jsem se znít povzbudivě a on se na mě podíval uslzenýma očima.

„Bylo mi teprve osm. Viděl jsem... viděl jsem, jak..." Do očí se mu zase nahrnuly slzy a padl mi do objetí. Na chvíli jsem znejistěl, ale pak jsem mu objetí opětoval. Muselo být hrozné vidět, jak vám bomba trhá rodiče.

„Já svoje pravé rodiče nikdy nepoznal. Dali mě do babyboxu, ale nikdo mě nechtěl, tak jsem skončil v děcáku... taky to nebyla procházka růžovou zahradou," potlačil jsem svoje slzy a obrátil se na hvězdy. „Určitě se na tebe teď dívají tvoji rodiče a určitě se usmívají." Odtáhl se ode mě a usmál se. Taky jsem se usmál a tiše doufal, že to na mě nehraje. Lidi jsou svině.

„Děkuju.." zašeptal a otřel si slzy. Díval se mi do očí. Ztrácel jsem se v nich. V jeho očích ponořených do slané tekutiny. Vztáhl ke mně ruku a lehce mě pohladil po tváři. Ne, prosím ne. Teď mi neříkej, že mě miluješ. Já tě nechci zranit.

„Natsuky... já..." Nahnul se ke mně a já chtě nechtě se k němu taky přiblížil. V duchu jsem na sebe křičel, co to zase dělám, ale teď to nešlo. Prosím, já se nechci zamilovat do kluka. „Já tě miluju," zašeptal a dřív než jsem mohl cokoliv namítnout nebo vzdorovat se přitiskl na mé rty. Cítil jsem jeho slzy, jak mu stékají po tváři. Netušil jsem, proč znova brečel, ale moje ruce ho objaly kolem krku a tiskly mě k němu. Jeho prsty mi prohrábly vlasy a nutily mě se k němu stále víc a víc tisknout. Nechápal jsem, proč mu odpovídám a nechávám, ať tohle pokračuje, ale nějak jsem to teď neřešil.

Kupodivu to byl on, kdo se odtáhl, ale byl to já, který zmateně civěl do jeho jantarových očí. Rychle jsem odvrátil pohled. Ne! Nemůžu mu to říct! Nemůžu mu to udělat! Ale...

Podíval jsem se na něj. V jeho očích byl taky zmatek a očekávání, že mu něco řeknu. Ale já se k ničemu neměl. „Ty... já vím, že je to hodně narychlo, ale... já věřím v lásku na první pohled," pípnul a sklonil oči k zemi. Teď jsem měl slzy v očích a knedlík v krku já.

„Ne aby sis to vzal špatně..." začal jsem pomalu a nervózně si dal vlasy za ucho.

„Ty mě nemiluješ... máš už někoho, že?" Ne ty pako...

„O to nejde... já... to, co cítím, je asi láska, ale já... nechci tě zklamat..." Odmlčel jsem se a začal hypnotizovat svoje boty. „Víš já... já jsem kluk.." polkl jsem a zavřel oči, abych neviděl ten jeho výraz. Bude naštvaný? Bude plakat? To se nemělo stát! Jsem to ale hovado! „Promiň," pípnul jsem do ticha. „Já jsem říkal bráchovi, že to není dobrý nápad." Očekával jsem všechno. Hněv, smích, potupu, rány, slzy... všechno.

„Natsuky..." ozvalo se blízko mě a já na svém boku ucítil jeho teplou ruku. Podíval jsem se na něj. Nebyl zmatený ani naštvaný. „Víš... když někoho miluješ, tak už tě vážně nezajímá taková drobnost jako pohlaví," usmál se a pohladil mě to tváři. Jako vážně? Je mu je jedno, že jsem kluk?

„Shine..." chtěl jsem něco říct, ale jeho prst na mých ústech mě přerušil. Vzal mě za bradu a přitáhl si mě k sobě.

„Co cítíš?" zašeptal a přiblížil se ke mně tak, že jsme se dotýkali nosy. Co cítím? Natsuky, co k němu cítíš?

„Já..." netušil jsem, jak to mám říct, ale činy jsou hlasitější než slova. Pohladil jsem ho po tváři, překročil tu vzdálenost mezi našimi rty a dlouze ho políbil. Zavřel jsem oči. Nevím, co jsem přesně cítil, ale moje tělo rozhodlo. Rukama jsem ho zase objal kolem krku a jeho ruce skončily na mých bocích. Polibky se prohlubovaly a ani jeden z nás se nechtěl odtrhnout. Ze rtů se polibky přesunuly na můj krk a já musel skousnout svůj ret, abych nezačal sténat. Jeho ruka už byla na mém stehnu a stále chtěla něco víc.

Tak tohle je ta slavná láska?

opraveno 24.5.2016 - AzamiMitsu