Trochu (Ne)normální (opraveno)

XIIX. Cold blue eyes

-jako vždy je na obrázku zatím neznámý kluk, který se za chvilku objeví na scéně-

            Celou dobu mi bylo na nic. Ještě k tomu mi záda neustále dráždily jejich pohledy. Po třídě se posílaly papírky a jeden bohužel doputoval ke mně. Ani mě nepřekvapila konverzace mezi nimi o mně. Domlouvali se na tom, jak mě za školou přepadnou, a já nevím, co všechno. Asi bych vážně měl změnit image na kluka.

Učitelka si tam něco mlela a když se podívala do třídy, zvedl jsem ruku a požádal ji, jestli nemůžu na záchod. Naštěstí jsem ji obměkčil a vypadl do ztichlé chodby, kterou občas protínaly tiché hlasy učitelek a žáků. Zaplul jsem na záchod a zavřel se v kabince. Fajn, a co chceš teď dělat? Otázka za všechny prachy. Z kapsáře jsem vytáhl mobil a odemkl ho. Na tapetě se skvěl malý Kuchiky a já se musel usmát nad jeho roztomilostí. Jeho roztomilostí?!

„Zatraceně prober se, Natsuky, ty idiote," zasyčel jsem na sebe a sundal zadní kryt z mobilu. Ano, jako většina puberťaček jsem tam skrýval žiletku. Připadal jsem si tak bezmocný, ale ta ostrá věc mě prostě lákala. A proč jsem ji tam měl? Abych si vždycky uvědomil, jak lehce můžu udělat tečku na konci sešitu a ukončit můj příběh. Nikdy jsem ji nepoužil a vždycky doufal, že k tomu nedojde. Mám, či nemám? - toť otázka.

Pozoroval jsem to ocelové ostří a ani si nevšímal, jak mě v očích začínají tížit slzy. Říká se přece, že ti s jizvami jsou padlý andělé, kteří hledají pravého anděla, aby mohli znovu ožít. Že bych se přidal k těm chudinkám a řešil svoje problémy takhle debilně? No co, stejně mám v plánu si nechat vytetovat rukávy.

Jemně jsem přejel ostřím po zápěstí. Nic. Znova a trochu silněji. Malá červená linka se vytvořila pod ocelí a já ucítil štiplavou bolest. Víc nedokážeš, Natsuky? Zatnul jsem zuby a znova přejel tou věcí psychopatů po zápěstí. Ucítil jsem, jak ocel protnula žílu, ze které se v pravidelných intervalech řinula krev. Zaujatě jsem pozoroval, jak si krev hledá cestu po mé ruce a zanechává za sebou rudou stopu. Jsem nula...

Z mého přemýšlení mě probraly dveře. Někdo sem přišel. Slyšel jsem, jak chodil před kabinkami a něco hledal. No spíš někoho.

„Natsuky?" Strnul jsem. Ten hlas jsem neznal. Pak mě ale něco trklo. Zatracená krev. Rychle jsem toaleťákem setřel po sobě bordel a kousek si přiložil na ranku, kterou jsem následně zakryl návlekem.

„Kdo tam?" zeptal jsem se opatrně.

„Patrola..." pronesl otráveně.

„Jaká?" zeptal jsem se s hravostí a zatlačil slzy zpět, odkud přišly.

„Vojenská..." znuděně, ale pobaveně odpověděl.

„Kdo ji vede?" otázal jsem se ho a s tichým smíchem se díval na bílé dveře kabinky.

„Nasraná Machová (naše učitelka)." Jejda, já úplně zapomněl na to, že jsem ještě ve škole. Prudce jsem otevřel dveře od kabinky a div jsem nevrazil do vysokého kluka. Zastavil jsem se těsně před ním a pozorně si ho prohlédl. Dlouhé černé vlasy sestřižené do emo stylu, černou tužkou tlustě obtažené ledově modré oči. Piercing ve rtu na stejné straně jako já a taky jsem zahlédl pod jeho hřívou nějaké náušnice. Roztrhané černé džíny, černé Conversky a černé tričko s logem Sabatonu (to je kapela, kdo by nepochopil), přes který měl ještě koženou vestu. Vždycky seděl v zadní lavici u okna a o ostatní se moc nezajímal. Jediné, co jsem o něm jakž takž věděl bylo, že rád hrál na elektrickou kytaru a celkem hezky kreslil.

„Prý seš tady už moc dlouho..." prohodil znuděně a přelétl mě pohledem. Zatavil se někde dole a zamračil se. Taky jsem sklopil pohled, ale nic zvláštního jsem neviděl. Pak ale vzal do ruky moje zápěstí.

„Sakra..." syknul jsem a stáhl ruku k sobě. Na návleku se totiž skvěla rudá skvrna a protože byl návlek fialový, bylo to dost vidět. Podíval jsem se mu do očí a tam jsem vyčetl jeho rozhořčení. A taky mi došlo, že je o hlavu vyšší.

„Neříkej mi, že když si z tebe ostatní dělají prdel, tak ty se tu podřežeš... jsi jak holka," procedil skrz zuby a bylo vidět, že s tím má nějaké menší zkušenosti.

„Všechno se musí vyzkoušet, takže mi dej pokoj..." zavrčel jsem a sundal si návlek. Ze zápěstí jsem smyl usychající krev a pak si na to znovu přitiskl levný toaleťák. On jen tiše pozoroval rudou vodu mizící v umyvadle.

„Pohni," zavrčel na mě a znuděně se opřel o kachličkovou zeď.

„No jo no..." odsekl jsem a snažil se zastavit krev. „Náplast asi nevedeš, co?" Pouze si povzdechnul a začal něco lovit v kapsách. On vážně s sebou nosí něco jako náplast? Po chvíli mě o tom přesvědčil jedním čtverečkem té lepivé záchrany. S údivem jsem si ji od něj vzal a zalepil si ránu, kterou jsem pak zamaskoval náramky.

„Můžem," pronesl jsem a šel bych ke dveřím s ním v závěsu, kdyby se klika přede mnou neohnula dolů a já neuslyšel tlumené chrastění klíčů. Okami! Uskočil jsem a začal horlivě přemýšlet. Nakonec mě napadlo něco, co v mé situaci asi nebylo na místě, ale co se dalo dělat. Chytl jsem ho za límec a zatáhnul ho do kabinky. Naštěstí do té větší, takže jsme se tam v pohodě vešli. Stoupl jsem si na špičky, abych mu aspoň koukal do jeho vyjevených očí. Chytl jsem jeho ruce a přitiskl si je na můj zadek. Než stačil cokoliv namítnout, přilepil jsem se na jeho rty a aby se nemohl odtrhnout, pevně jsem ho objal kolem krku. Za námi se ozvaly kroky a já z nějakého důvodu stále více a více prohluboval polibky s vyjeveným... jak se vlastně jmenuje?

Slyšel jsem, jak před kabinkou přestaly chrastit klíče. Odtáhl jsem se od něj a otočil se na Okamiho. Stál tam jako opařený a koukal na mě. Já se tvářil naoko vyděšeně a pozoroval, jak se mu do očí vkrádá žárlivost.

„Jejda, promiňte pane školníku, už se to víckrát nestane..." Dal jsem si ruku před pusu a zatvářil se nevinně jako nějaká barbínka. Než někdo z těch dvou stačil cokoliv říct, chytl jsem toho kluka za loket a táhnul ho na chodbu. Až na chodbě těsně před třídou jsem ho pustil a oddechl si.

„C-co?" vykoktal ze sebe udiveně. Pousmál jsem se.

„Promiň, jen jsem nám obou zachránil zadek před tím hovadem. Nehodlám do toho tahat ještě tebe, takže promiň, že jsem tě donutil mě líbat..." pronesl jsem a s menším úšklebkem jsem zapadl do třídy, kde jsem se omluvil a svalil vinu na školníka. Ať si to pak v ředitelně pěkně sežere, brokolice jedna. Jakmile do třídy přišel vyjevený emo-kluk, všichni si zase začali šuškat a mně došlo, že oni mi to asi nesežerou, že za to může školník. Aspoň bude další téma na drbání.

Po škole s otravnými poznámkami jsem s klidným svědomím vyšel před školu. Ten pocit svobody asi každý zná, že? Vytáhnul jsem sluchátka, zapnul muziku a už jsem byl mimo dění. Ne však na dlouho. Jakmile jsem zašel za roh, někdo mi doslova vytrhl sluchátka a s nimi i mobil z ruky.

opraveno 24.5. 2016 - AzamiMitsu