Pretty woman - DRARRY ✔

66. Formulář číslo šedesát šest

Od okamžiku, kdy ho viděl naposledy, se svět smrsknul do jednoho šedivě vyhlížejícího pokoje plného švábů a krys. Nebo alespoň to tak působilo, že je plný švábů a krys.

Pokaždé, kdy se podíval na nějakou ampuli, zkumavku nebo snad kádinku, mu podvědomí připomnělo, co provedl. Nedokázal se už ani dotknout kotlíku nebo se podívat na nějakou ingredienci, aby si nevzpomněl, aby si to celé nevybavil, hezky barvitě a detailně, jako by mu to jeho svědomí dělalo záměrně.

Byl dokonale neschopný uvařit a namíchat jakýkoliv lektvar, aniž by si u toho nepřipadal jako ten největší padouch. Musel zmizet. Vypadnout od toho všeho.

Ležel bezmocně v posteli v nějakém zapadlém motelu na kraji Walesu a hleděl přes okno naproti ven. Holy Island. Holyhead. Jak příznačné jméno města pro někoho, jako je on. Sněžilo. Sněžilo od chvíle, kdy se tady před světem zašil. Doufal, že časem ten sníh zasněží celou budovu i s ním v ní. Teda dřív předtím, než se pod návaly větru a mrazu rozpadne, jak to tak každou chvíli vypadalo.

Ztratil naprosto pojem o čase a jakoukoliv snahu o hygienu mu pokaždé vymluvila měděná kapalina uvězněná ve skle. Whisky nikdy nechutnala tolik trpce jako teď. Ale s každým nově vyprázdněným dnem se mu přesto zdála o něco lepší a lepší. Stejně tak bylo krásné nevědomí a bezstarostnost, jež přicházela s ní na konci dne. Nebo na jeho začátku?

Dlaň mu sjela po zatuchlém prostěradle a svěsila se podél postele k zemi, kde srazila několik prázdných lahví, které o sebe vděčně zacinkaly.

Zapitvořil se. Kdyby ho tak viděli jeho renomovaní kolegové z Akademie věd. Nebo jeho bývalí studenti ze školy. Ctihodný, velevážený a několika cenami opředený akademik a lektvarista. Velký Severus Snape! Národní hrdina a dobrodinec s dobře mířeným ostrovtipem. Sám sobě se vysmál. Nahlas. Protože si to mohl dovolit.

Chmátl rukou pod postel, jestli tam nenajde ještě nějaké zbytky whisky v lahvích, ale ať hledal, jak hledal, všechny už byly úspěšně vyprázdněné. Zavrčel. Tohle ráno bude velmi nepříjemné. A salazaržel k tomu, všechny jeho zásoby toho odporného utrejchu na kocovinu, byly spotřebované.

Chytl se za čelo v momentě, kdy si jeho hlava tu skutečnost uvědomila, a začala jako na poplach vysílat bolestivé signály už z principu.

Posadil se a chodidly smetl jako kuželky vedle sebe postavené flašky. O sebe narážející sklo způsobilo, že jeho hlava znovu a ještě víc zaprotestovala. Merline, kdyby ho ta bolest hlavy alespoň nějak umravnila.

Chvíli jen tak mrzutě hleděl před sebe, pak skrz zaprášené okno, které stejně nenabízelo téměř žádný výhled, zejména pohled na červeně zbarvené cihlové zdi. Analyticky – podle denního světla - zhodnotil, kolik asi tak může být hodin. Jestli ho jeho whiskou utopený odhad nešálil, mohlo být zhruba tak poledne. Podle úhlu svitu a intenzity to vypadalo, že slunce občas zpoza šedivých mraků vykukuje se silným třpytem a bylo nejspíš nejvýše posazené.

Prospal celé dopoledne! On, člověk, který je obvykle nejpozději v sedm hodin ráno na nohou. Den ode dne, co tady bezcílně trčel, vstával později.

Znovu zavrčel, tentokrát ještě hlasitěji a rozhodl se postavit. Přešel k oknu, naklonil se a zhodnotil, jak jen to jeho výhled nevýhled při úhlu pohledu dovolil, dění po okolí. Nedaleko byl přístav, kde se to kolem hemžilo nějakými mudly. Zřejmě obchodníky a námořníky a podle rozličné agresivní gestikulace hlavně nespokojenými obchodníky a námořníky. Moře bylo kupodivu klidné na to, jak si vítr pohrával s vločkami, které se snášely z oblohy. Pomalu přestávalo sněžit. Vypadalo to na další nudný a ničím nerušený den v limbu.