Pretty woman - DRARRY ✔

48. Ze čtyřicátého osmého roku

Přestože už bylo dávno po pracovní době a kolem zavládla tma, kanceláří na ministerstvu kouzel se rozléhal hrdelně smích. Hlasy se zvesela překrývaly, zatímco čas neúprosně plynul. Dva muži se už pár hodin vybavovali a sdělovali si nespočetné množství informací a poznatků z jejich života a života společných přátel. Zatímco jeden mluvil, druhý nadšeně poslouchal.

„Nemůžu tomu uvěřit. Všechno je úplně naruby... Kolik je Harrymu?"

„Třiadvacet, pokud se nepletu," opáčil Kingsley Pastorek tázajícímu a stále užasle kroutil hlavou. „Pořád ale nerozumím tomu, jaks to dokázal..."

„Kingsley, já tomu sám vůbec nerozumím. Protože si skoro nic nepamatuju, poslední, co vím je, že mě trefila kletba Bellatrix a já padám přes ten mizernej závěs, a pak to mám celé takové zamlžené. Jen vím, že nějaká síla způsobila, že mě ten závěs pustil nakonec ven. Nevím, o co šlo. Najednou jsem se ocitl v tý mizerný místnosti a řeknu ti, trvalo mi dost času, než jsem se vůbec zorientoval, než jsem našel cestu ven a než jsem si uvědomil, že jsem vlastně na ministerstvu. V tý další místnosti je tolik dveří, že člověk neví, kam leze... Navíc jsem měl nějaké divné nutkání, že se tu musím porozhlídnout. Všechno bylo tak zmatené a neurčité. Pořád jsem zmatený," zhluboka oddychl, promnul si spánky a rozhlížel se po ministrově kanceláři.

„Nikdo už v tomhle patře nebyl, jen u tebe se svítilo. Tak jsem si řekl, že to zkusím, zeptám se, co se stalo a tak, ale vůbec bych nečekal, že tady uvidím tebe. To byl docela šok. Ke všemu s tou tvojí cedulkou Ministr kouzel a jak říkáš se všemi těmi roky, co za tu dobu uplynuly. Pro mě čas plynul úplně jinak."

„To vidím," přikývl Kingsley, jehož výraz byl neměnný a překvapený po celou dobu dialogu. „Vždyť si vůbec nezestárl."

„Vážně? Vůbec jsem se neviděl, ale v mým vnímání času vážně neuplynulo osm let. Ono je to celé takové zvláštní, najednou... Žít... Jestli chápeš, jak to myslím. Jako bych měl nějakou amnézii nebo co," rozvášnil se právě osvobozený Sirius Black a nepřetržitě gestikuloval rukama. „Nebo jako bych byl nějakou dobu v kómatu, ale během toho snil. Když jsem zvedl ruku, najednou jsem si uvědomil, že s ní můžu hýbat, opravdu hýbat, nejen ve svých myšlenkách. Nevím, čím to je, ale mám takový pocit, že něco tam uvnitř toho prostoru mě svazovalo, drželo, udržovalo při vědomí v nějaké časové kapse, nebo já nevím, jak to vysvětlit. Jak říkám, je to spíš takovej pocit spíš, než vzpomínka, u svaté Morgany... I kdybys mě mučil, nepamatuju si z toho nic."

Chvilku zmateně hleděl na své dlaně, jako by je viděl prvně v životě, natáhl se, aby se prsty dotkl dřevěného stolu a nadšeně se usmál. Jeho myslí proplouvaly desítky myšlenek, kopa zvláštních pocitů a vjemů, které nedokázal pevně uchopit nebo popsat. Nakonec se zase podíval na svého bývalého kolegu z Řádu.

„Ale jestli říkáš, že to z Harryho udělalo ženskou, a pak zase chlapa, asi to má na svědomí ta magie uvnitř. Já vážně nevím. Prostě to bylo jako bych se najednou probral z nějakého snu, který netrval tak dlouho, jak by měl. Všechno kolem bylo najednou tak nejasné a neuspořádané, než jsem si sám sebe začal plně uvědomovat. Každý dotek začal působit realisticky, vzduch byl najednou sytější, zdi kolem jsem mohl nahmatat, cítit chlad obložení na špičkách prstů," natáhl bláznivě ruku před sebe, a jako by se znovu učil používat vlastní dlaň, roztáhl prsty a několikrát s nimi protřepal.

„A když jsem se štípnul do ruky, cítil jsem bolest. A teď, když tě slyším vyprávět, co všechno se po válce stalo, sám tomu sotva věřím. Všechno se změnilo. Taková doba. Jak je možný, že kolem mě se čas zpomalil, ale mimo ten prašivej Oblouk plynul dál? Jako bych sem už nepatřil. Je to tak dlouho. Přes osm let. Harry tak vyrostl. Merline!" plácl se bývalý trestanec do čela a stále se smál jako smyslů zbavený šílenec. „A co Remus a Dora? Co ostatní z Řádu? Musíš mi toho hodně vyprávět, to je tak nepředstavitelné!"