Pretty woman - DRARRY ✔

47. Sedmačtyřicetiletý pradědeček

Malfoy manor vždy působilo chladným a nepřívětivým dojmem. Ať už tady Malfovi bydleli po staletí a generace, sídlo se v ničem neměnilo. Už odmalička na Draca shlíželi předci z obrazů s výrazem, který nikdy nevěstil nic dobrého.

Jeho pradědeček s plnovousem a upravenými licousy v jasně plavé barvě, který zemřel, když mu bylo čerstvých sedmačtyřicet let, si Draca při každé příležitosti prohlížel jako zloděje, který přišel rodinu připravit o majetek. Občas svraštil husté obočí a ostře mu nakázal, ať si upraví kravatu nebo uhladí vlasy, aby se nemusel stydět za to, že je jeho předkem. Už tak ale poznal, že se něčím liší.

Draca tyto prostory nikdy dřív tak netísnily jako teď. Celá tato vila byla najednou jako sídlo hrůzy a úzkosti. Dům byl obrovský, napříč léty skřítky udržovaný, ale prázdný. Draco byl v něm téměř sám. Jediná živá bytost, která se ještě sem tam nachomýtla, byla stará skřítka, kterou si Lucius najal po Dobbyho odchodu a několik párů zvědavých očí jeho předků.

Více než kdy dřív na něj pradědeček z obrazu hleděl nevraživě. Draco cítil, že chce něco poznamenat, ale zřejmě mu Malfoyovská pýcha bránila v tom, aby se k něčemu takovému jako je rada snížil.

Věděl, že je Draco jeho posledním potomkem a že by měl dělat čest jejich rodu, nicméně necítil povinnost se ho ptát, zajímat se o to, co ho tíží. Malfoyové byli přeci vždy sami o sobě dost silní na to, aby se vypořádali s jakýmikoliv problémy a jestli byl Draco z jeho krve, nebude přece žádný slaboch. Nesměl být.

I tak mladík seděl v polstrovaném křesle v salónku u krbu, hleděl zaraženě do plápolajícího ohně, v ruce držel sklenici naplněnou jantarovou tekutinou a už aspoň potřetí za poslední hodinu odevzdaně vzdychl.

Potter! Idiot!

Nechtěl se ptát, co se stalo. Nechtěl to vědět. Pro něj byl důležitý fakt, že se to vůbec stalo a tím pádem se všechny jeho plány zbořily jako domeček z karet. Vůbec se nepozastavoval nad pocity Pottera. Teď už mu do nich nic nebylo. Koneckonců za to celé mohl hlavně on. A Malfoy měl tušení, že Harry opět všechno zkazil, protože zničehonic by se něco takového nestalo. Ještě před nedávnem ho ubezpečoval o tom, že se nezmění. Že už zůstane ženou. Že Severus Snape není schopný najít lék. A když už něco takového tvrdil Severus, byl si tím jistý a Draco mu to věřil.

Napadla ho jediná věc, a to, že se ten pitomec zjizvená vydal znovu na Odbor záhad.

Udělal to snad naschvál? Byla to náhoda? Ne, on to přece vědět nechtěl! Ale něco uvnitř jeho hrudi mu říkalo, že to všechno nejde tak snadno skousnout a dělat, že se vlastně nic nestalo, protože ať už si to přiznal nebo ne, Harriet Evansová pro něj něco znamenala.

Přesto ani jednou nezauvažoval nad tím, že by se k němu vrátil, aby si promluvili, nebo že by dokonce přemýšlel o tom to s ním zkusit jako partner. On rozhodně nebyl na chlapy a jen představa, že by se některým nechal svádět, mu přišla značně odporná až se musel po těle otřást.

Harry... Byl teď chlap. Už ne Harry. Zase je to Potter. Jako dřív. Arcirival na kůži a na kost. Blbeček Potty, který zkazí, co může. Ty jeho oči...

Vzpomněl si, jak na něj Potter hleděl s tím psím výrazem, který tiše prosil o prominutí a možná i o trochu porozumění.

Copak byl Draco Brumbál, aby měl porozumění pro každou Potterovu pitomost? Nikdy nebyl žádný samaritán, žádný soucitný šašek a už vůbec neměl pochopení pro idioty, kteří vždycky museli všechno jako naschvál zkazit zrovna v tom nejlepším.