Pretty woman - DRARRY ✔

46. Čtyřicet šest na prdel

Když následující den Kingsley Pastorek ve své kanceláři spatřil Harryho Pottera, nevěřil vlastním očím.

Mladík před ním stál s výrazem, který jasně dával najevo, že tuhle změnu neplánoval. Opět. Kingsley si zhluboka vzdychl a odolal nutkání plácnout se rukou do čela. Někdy měl pocit, že šéfuje cirkusu, a ne ministerstvu kouzel.

Jakmile mu mladík vylíčil, co se stalo, chvíli na sebe mlčky hleděli a přeměřovali si jeden druhého. Harry na Pastorka koukal s upřímnou lítostí a z očí se snadno dalo vyčíst, že potrestal akorát sám sebe. Naopak Pastorek na něj shlížel odevzdaně s pocitem, že i malému nevyzrálému dítěti by bylo jednodušší vysvětlit, že nemá něco dělat. Protože Harry Potter byl samostatná frustrující kapitola v knize jeho vlastního života.

Pak soucitně nadhodil. „Harry?"

„Pohnojil jsem to," klesl zničeně na židli před Pastorkovým stolem, aniž by čekal na výzvu. „Všechno... Já to vím."

„Harry," řekl pouze napůl zklamaně, napůl soucitně. Nebylo složité vycítit z mladého muže, jak mu je. Pastorek viděl, jak ho to vnitřně užírá a věděl, že nemá cenu do těch čerstvých ran přisypávat zlomyslně sůl, i když by si to ten pitomec zasloužil.

Harryho největším trestem byl fakt – stejně jako při první nežádoucí přeměně – že už je to definitivní. Za předpokladu, že nehodlal k Oblouku chodit z plezíru každého čtvrt roku, to by z něj chytil ministr už nejspíš psotník nebo dračí spalničky.

A Harry Potter, teď už ve vší parádě, vypadal, že s touhle staronovou situací není nikterak spokojený.

„Už podruhé jsem neuposlechl vaší rady."

„Zase..." zakroutil hlavou muž s temnou pletí a vložil si obličej do dlaní. Chvíli byl ticho, načež si promnul kořen nosu a spánky ve snaze trochu ulevit migréně, která se pomalu dostavovala.

Někdy mu tento dospělý muž opravdu přišel jako puberťák, který dělá věci jen proto, aby vzdoroval. Ale u Harryho věděl, že to není touha po vzdoru, ale že jádro pudla je právě v tom, že jeho srdce překypuje láskou a snahou pomáhat. Ale ani tak svému kmotrovi nepomohl, že?

Proč nedokázal pro jednou věřit Kingsleyho úsudku a nenechal to na něm? Harry byl odjakživa hodně nerozvážný a spontánní. Dost často si tím jen přitěžoval, protože nedokázal odhadnout situaci. Pastorek si naivně myslel, že za ta léta praxe, co byl bystrozorem, se už naučil, kdy je lepší počkat a kdy ne. Evidentně se mýlil.

Chápal jeho pohnutky, nicméně právě proto měl být Harry trpělivý. Nikdy není nic zadarmo a bylo dokázáno, že více hlav více ví.

Jeho haló akce na záchranu kmotra už mu začínaly mírně zvedat tlak.

Dal si načas, než se plně uklidnil a pokračoval. „Už bych si měl začít zvykat na to, že udílet rady zrovna tobě je jako mluvit do zdi. Totiž, že je to naprosto bez efektu. Alespoň máš zpátky svou podobu a identitu. Nesmíme to brát tak zoufale..."

Smutný pohled smaragdových očí však říkal něco jiného. Jejich majitel vzdychl. „Nerozumíte tomu. Já už nechci být Harry Potter. Mně to tak vyhovovalo."

„Já to chápu. Ví to už někdo další?"

„Ne. Ale nemám odvahu to říct Dracovi. My dva..."

„Vím, že jste se měli brát, na to nezapomínám," podotknul ministr a odstrčil stranou nějaké papíry, aby se lokty mohl opřít o stůl. „Je mi jasné, že to mění celou situaci."