Okřídlený sen (pozastaveno)

16 Odjezd

Po té nervy drásající události nás Tamlin požádal, aby jsme z jídelny odešli. Ráda jsem poslechla, protože bych tam vážně být nechtěla při Tamlinově výbuchu. V pokoji už na mě čekala Freya s hrnkem horké čokolády a já ho moc ráda přijala. Za chvíli se celým domem ozýval zvířecí řev a zvuk rozbíjeného nábytku. S Feyre jsme večeři vynechali.

Hluboko v noci, když už hluk ustal, a já jsem spala, se z Feyřina ozvalo zavrzání dveří a já jsem se s trhnutím probudila. Potom se vedle začali ozývat hlasy. Já jsem si jenom povzdechla a šla jsem zase spát. Hlasy se ozývaly ještě dlouho do noci. A nejenom hlasy.

Další ráno jsem se probudila celá nevyspalá. V takovém hluku jsem sotva oči zamhouřila. Ráno se mi pokusil Lucien vysvětlit o co jde, ale já mu řekla, že už to vím. Lucien jenom zamručel ,,Samozřejmě." a odešel. Potom za mnou do pokoje přišla Freya se šaty a já si je s povzdechem oblékla. Byly strašné. Byla to přehnaná hromada naškrobené látky, která byla utažená na všech špatných místech. Muselo to vypadat přesvědčivě. Tamlin všem doma pozměnil paměť, takže si myslí, že jsme u umírající tety. Taky jim poslal velkou hromadu bohatství. Prý se našli jeho ztracené lodě s bohatstvím.

Musíme se vrátit. Už za tři dny vyprší lhůta Tamlinova prokletí a on nás chce dostat do bezpečí. Nebyla jsem za to ráda, ale bude lepší, když budu od toho všeho daleko. Když jsme se s Feyre potkali před dveřmi našich pokojů, obě jsme při pohledu na tu druhou vyprskli. Feyre měla na sobě objemné šaty z růžovo - bílého hedvábí s modrou krajkou. Bílý nanicovatý klobouček a tenoučké rukavičky. Já jsem ale nevypadala o moc lépe, moje ohromné šaty byly modro - bílé se světle zelenou krajkou. A s kloboučkem a rukavičkami jsme to měli stejné. Když jsme sešli ze schodů, potkali jsme Luciena a ten při pohledu na nás dvě vybuchl smíchy. Radši jsme ho minuli a přistoupili jsme ke kočáru, přistavenému před domem. Byl zdobený zlatem a v nákladním prostoru byly velké truhly. Před ním stál Tamlin. Lucien nás následoval. ,,Nedopřeješ jí pár dnů navíc? Jen pár, než ji pošleš zpět do té lidské žumpy?" obořil se na něj.

,,Nebudeme se o tom dohadovat. Uvidíme se při obědě." řekl chladně. Lucien si odplivl a naštvaně odešel. Já jsem nastoupila do kočáru a Feyre po malém zaváhání taky. Tamlin ji ještě ujistil, že je v říši lidí pořád bezpečno a Feyre mu zase dala své obrazy. Pak jsme vyjeli. Feyre se cestou pořád dívala na Tamlina. Ten ještě zavolal jejím směrem ,,Miluji tě". Čekala jsem, jestli jsem příběh změnila hodně nebo málo, ale Feyre mlčela a tak jsem sklonila pohled a naposledy jsem poslouchala zvuky nekonečného jara. Když jsme vjeli do lesa, Tamlin nás zase uspal.

Konečně! Teď už jen vydám svou druhou knihu a můžeme pokračovat!