Okřídlený sen (pozastaveno)

10 Krev

Byla hluboká noc a já jsem se s trhnutím probudila, protože z chodby vycházel bolestivý křik.

Ale ne, uvědomila jsem si. Tuto noc Tamlin našel modrého vílího chlapce s utrženými křídly. Nebyla jsem si jistá, jestli ho chci vidět, ale v budoucnosti pravděpodobně uvidím daleko horší věci, takže jsem se rozhodla že tam půjdu a všechny tam podpořím.

Sešla jsem spolu s Feyre ze schodů se smutným výrazem ve tváři. Ta se na mě tázavě dívala, protože už spoléhala na to, že vím co se stane. Já ale jen zavrtěla hlavou a když jsme sešly ze schodů a uviděli Tamlina s tím chlapcem na zádech, i mě to vyrazilo dech.

Chlapec měl vlasy barvy onyxu a z pahýlů na zádech se mu hrnula krev. Tamlin vykřikoval pokyny a chlapce položil na stůl v jídelně. Neustále sebou házel a křičel křikem umírajícího.

,,Má křídla. Vzala mi křídla." vyhrkl zoufale. Utrhla mu je Amarantha. V knize se nepíše, proč mu je utrhla, ale já se to pokusím zjistit, abych pomstila jeho památku. Protože toto nepřežije, dnes v noci zemře.

,,Nehýbej se." řekl něžně Tamlin a přikládal mu na zubaté rány mokrá plátna. Chlapec se bránil. Uhýbal před bolestí, kterou mu plátno působilo. Feyre ho proto chytila, aby ho znehybnila. Musela na to vynaložit veškerou svou sílu. Já jsem se ale nedokázala pohnout ze dveří. Možná jsem na to nebyla připravená. Lucien se vyzvracel do květináče a utekl. S jeho minulostí se není čemu divit. Já jsem se ale snažila ovládnout, sedla jsem si ve dveřích a položila jsem si hlavu na kolena. Po dlouhé chvíli se chlapec ztišil a já cítila, jak kolem obchází smrt. Tamlin začal pronášet slova staré modlitby. Když ji dořekl začala jsem potichu zpívat. Nejsem v tom moc dobrá, ale znala jsem píseň, která se trochu hodí.(viz. začátek)

Když jsem dozpívala, zvedla jsem se a podívala jsem se na Feyre. Seděla vedle těla toho chlapce a držela ho za ruku. Došla jsem k ní a vzala ji za tu druhou. Ona se na mě podívala a já hlavou naznačila, ať už se mnou jde. Naposledy se na chlapce podívala a pak se mnou zamířila k našim pokojům. Cestou jsem ji ujistila, že Tamlin ho pohřbí, ale chce to udělat sám.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Další den jsme si všichni vyrazili. Přijeli jsme na kopci obklopeném vysokými a statnými duby. Bylo tam nádherně a člověk, jako by tam musel být šťastný. To jsme teď všichni potřebovali. Tamlin z jezdeckých brašen vytáhl deku a Lucien si na ni ihned sedl, ale Feyre byla tím místem okouzlena a tak si místo toho sedla na trávu a přitom ji hladila prsty. Mě se tam taky moc líbilo a tak jsem si sedla vedle ní.

,,Co je to za místo?" zeptala se uchváceně.

,,Jen jedno z údolí" odvětil Tamlin a Lucien se uchechtl. ,,Líbí se ti tu?" Feyre ale byla uchvácená jeho krásou a tak se po chvíli ticha zeptala ,,Copak?"

,,Líbí se ti tu?" zeptal se znovu s úsměvem.

,,Ano."

,,To je vše? Ano?" zeptal se s tichým smíchem.

,,Měla bych se rozplývat vděkem, že jsi mě sem přivedl, vladaři?"

,,Á, vidím, že Suriel ti neřekl nic důležitého."

,,Také se zmínil o tom, že si rád necháváš česat srst a že když budu chytré děvče, mohla bych tě vycvičit pomocí pamlsků." odvážila se zavtipkovat Feyre a všichni jsme se rozesmáli a Lucien dodal ,,Já snad umřu samým úžasem. Právě jsi zavtipkovala, Feyre."

,,Ani se neptej co Suriel řekl o tobě." řekla Feyre chladně.

,,Dal bych pěkné peníze, abych věděl co si Suriel myslí o Lucienovi." řekl Tamlin. Potom Feyre odvedl z kopce dolů a ukázal jí velké jezero. Nebylo to jezero plné vody, ale jezero plné svitu hvězd. Tamlin nakonec vyhecoval Feyre a šli se tam oba vykoupat. Já jsem to taky chtěla zkusit a tak jsem odešla o kus dál a tam jsem ve spodním prádle vklouzla do svitu hvězd. Bylo to úžasné. Bylo to hustší než voda a taky čistší, ale přitom to nebylo ani jako olej. Moc ráda se potápím, a tak jsem se pomalu ponořila a otevřela jsem oči. Bylo to, jako bych plavala ve vesmíru. Všude kolem mě plavala malá světýlka a když jsem se nějakého dotkla, rozprsklo se na spoustu dalších.

Po dni plném plavání a jídla jsme se vypravili domů. Já a Tamlin jsme jeli vepředu a Lucien s Feyre kus za námi. Tak jsem to taky nechala, protože Feyre se s Lucienem konečně tak nějak usmíří a on jí i dá i jednu dýku se slovy ,,Buď té lásky, a nezabodni mi ho do zad."