Little Kitty // Larry Stylinson [CZ] ✔️

Chapter 18 Missing

Byly to už dva týdny, co se Louis ztratil a stále ho nikdo nenašel. Policie na tom případě pracovala nonstop; dělala různé odposlechy a podobně, ale zatím ještě nenašla ani jednu stupidní stopu. Žádná stopa, že by někdo cizí byl v bytě. Harry jim řekl o tom muži, co navštívil jeho kancelář; bylo stoprocentní, že on je viný. Avšak po něm i Louim jako by se země sehla, jako by se vypařili.

Oznámili policii i o tom, jak Louis přišel k kočičím ouškám a ocásku. Jeho rodičům prý hrozí dvacet let ve vězení za experimntování na vlastním dítěti a obchod s bílým masem.

Všem Louis moc chyběl – Natalii, Niallovi i Zaynovi – ale nejhůř to bral Harry. Zayn nevěděl, co s ním dělat, jak ho znovu rozveselit; byl to přímo nesplnitelný úkol. Dokonce ani ten ťulpas Niall ho nedokázal rozveselit. Každý den k němu chodili na návštěvu, aby nebyl sám a třeba neudělal nějakou blbost.

Louiho zmizení se už mockrát objevil ve zprávách jako případ roku v Londýně. Zatím nikdy, opravdu nikdy, se nestalo, že by po takové době profesionální detektivové a podobně – snad nejlepší v Anglii – nic nenašli.

Harry se každým dnem cítil hůř a hůř. Dával si za vinu, že kvůli jeho nepozornosti teď Louis někde trpí. V noci míval noční můry a nemohl spát. Tak moc mu Louis chyběl.

"Neboj, Hazz, jsou to profesionálové, oni ho najdou, potřebuji jenom na to čas. Nemohl se přece propadnout do země," uklidňoval ho vždycky Zayn, když Harry měl takovou svoji chvilku. Šlo to s ním opravdu z kopce. Uzavřel se do sebe a sotva s někým prolmuvil. Někdy míval takové hysterické záchvaty, kdy se schoulil do klubíčka v rohu pokoje, vzlykal a šeptal Louiho jméno. Kamarádi měli o něho opravdu strach. Nikdy neviděli nikoho, kdo by to takhle prožíval, musel Louiho vážně hodně milovat.

"N-neříkej mi tak," fňukl jako raněné zvíře, zakrývajíc si dlaněmi uši. Nechtěl, aby mu tak kdokoliv říkal, chtěl, aby mu tak říkal jenom on. Vždycky ho tak oslovoval, jenom on má právo mu takto říkat.

"Promiň," omluvil se pohotově, aby mu ještě nepřihoršil, a sevřel ho v pevném objetí, houpajíc s ním ze strany na stranu. Zayn byl u Harryho nejčastěji. Harry by si normálně řekl, že je opravdu dobrý, pravý kamarád, ale teď dokázal pomyslet jen na Louiho.

Zaynovi se z Harryho chtělo brečet. Takhle zničeného ještě nikdy neviděl. Byla pravda, že Harry byl celkem citlivka, ale většinou to dokázal udržet v sobě nebo se rychle zotavil. Aby byl úplně mimo přes dva týdny, to se nikdy nestalo.

***

Dnů se stávaly týdny a z týdnů měsíce. Už to byly necelé tři měsíce od Louiho únosu. Město udělalo rozloučení a policie již nepátrala tak moc – zdálo se to beznadějné.

Harry se z toho ještě nezpamatoval, ale snažil se svůj život vrátit zpátky do normálu. Zase začal chodit do práce a normálně mluvil s lidmi – teda alespoň se o to snažil. Všichni věděli, že už to nikdy nebude ten starý Harry Styles. Už nikdy neuvidí ten úsměv, který měl každý den na tváři, i když jeho život nikdy nebyla zrovna procházka růžovým sadem. Už nikdy na jeho tváři nespatří ty roztomilé ďolíčky. Jeho smaragdy už nikdy nebudou tak moc zářit jako dříve, jeho oči teď byly jako mrtvé.

Jeho kamarádi stále s ním trávili čas, ale Louis a všechno ohledně něho bylo zakázané téma. Harry se snažil být jako dříve, aby nepřidával svým přátelům jenom starosti, ale bylo to težší, než se zdálo. Na jeho srdci bude vždycky velký, neléčitelný šrám. Tak moc doufal, že Louis bude jeho první a zároveň poslední, ale zdálo se, že jeden blázen se rozhodl mu toto jediné přání zhatit. To si toho vážně přál tolik? Nemohl jednou jedinkrát za svůj život konečně být šťastný?

***

Bylo pondělí a Harry zase šel do své práce. Do práce chodil již nějaký ten pátek, už se zase vracel do své role, až na to, že jenom polovina něho, ta druhá byl pohřbená hluboko v zemi. Všechno to začalo nepříjemným zvukem jeho budíku, který se snažil ho vzbudit. Další důkaz, že se Harry vrací zpátky, byly jeho první myšlenky – který blázen vymyslel budík? Měl sto chutí s ním třísknout o zeď.

Do práce se vydal pěšky, ostatně jako vždycky. Ten čerství vzduch před prací mu dělal dobře. Procházel se, již trochu zalidněnými, ulicemi Londýna, ignorujíc pohledy lidí na sobě – ať už smutné a lítostivé, tak i opvržlivé a znechucené. V části Londýna, ve kterém žil, o tom věděl téměř každý.

Po dlouhé době se Harry letmě usmál. Po dlouhé době se cítil dobře. Větřík mu příjemně čechral kudrlinky a slunce mu ohřívalo tvář – byl to příjemný pocit.

"Dobré ráno, pane Stylesi," usmál se na něho Liam. Kudrnáč mu na to jen kývl, neměl poslední měsíce vůbec nutkání mluvit s ostatními lidmi, což bylo pro jeho zaměstnance nezvyk, ale museli se s tím nějak smířit.

"Ahoj, Harry," pozdravila usměvavá zrzka u recepce, jakmile si všimla blížící se postavy jejího šéfa. Od té nehody se docela sblížili, už nebyl mezi nimi jen vztah šéf se zaměstnancem, ale stali se z nich opravdu dobří přátelé. "Jak se dnes cítíš?"

"Jde to," mykl kudrnáč rameny a vydal se k výtahu. Jeho kancelář byla nečekaně prázdná. Stále v hloubi duši doufal, že se tu nějakým zázrakem jeho kocourek objeví, živý a zdraví, nebo že se každou chvílí probudí ve vyhřáté posteli přitisknutý k své lásce.

Věděl, že by měl ten fakt přijmout, přenést se přes to, při nejhroším se pokusit na něj zapomenout, jinak dřív nebo později skončí někde v blázince. Jenže to nešlo. Nešlo se jen tak přenést přes to, že navždy přišel o někoho, koho celým svým srdcem miloval, o někoho, kdo pro něj znamenal všechno.

S povzdechem se posadil za svůj stůl a promnul si oči. Už zase na něj myslel, i když věděl, že by neměl. Ale ať se snažil, jak se snažil, nedokázal to. Jak taky mohl? Louis mu změnil život od základu, aniž by o tom věděl. S ním se poprvé v životě cítil pravdivě šťastně. Všichni od něho očekávali, že na tvář nadhodí úsměv a bude si užívat život, ale jak mohl, když tady nebyl on?

Z kapsy saka si vytáhl svůj telefon, odemykajíc ho. I hned na něj vykoukla tapeta v podobě Harryho a Louiho společného selfie. Harry se do kamery usmíval, na tvářích jeho typické ďolíčky, a Louis mu se zavřenýma očima a lehkým úsměvem dával pusu na tvář, na místě kde byl jeden z jeho ďolíčků. Byla to jejich poslední společná fotka. Harrymu se zaleskly oči. Ještě si tu tapetu nestihl vyměnit, vlastně po tom ani netoužil, ale jeho přátelé mu to doporučuji, spíš mu to přikázali.

Telefon v Harryho rukách začal zvonit a na obrazovce se objevilo neznámé číslo. Chvíli zaváhal, ale nakonec hovor přijal.

"Dobrý den. Je tam Harry Styles?" ozval se hned mužský hlas.

"Ano. U telefonu," přikývl Harry, i když věděl, že to muž na druhé straně nemohl vidět. Více se položil do svého křesla, dělajíc si větší pohodlí, avšak kvůli informaci, kterou mu muž následně oznámil, málem upustil telefon z ruky a po tváři se mu svezla slza.

"Tady Andrei Smith, londýnská policie. Našli jsme vašeho přítele. Právě leží v nemocnici."

***

Dala jsem si menší přestávku od psaní a myslím, že se to trošku zlepšilo. Jakože není to žádný zázrak, ale na druhou stranu to není ani katastrofa.

Takže, tohle je jedna z posledních kapitol. Yay? Na jednu stranu jsem ráda, že už to dopíšu – dopsat knihu je ten nejlepší pocit – ale na tu druhou nechci, aby ta kniha, kterou jsem si tak zamilovala a dobře se mi psala, skončila.

Mordy. ^^