Little Kitty // Larry Stylinson [CZ] ✔️

Chapter 17 Welcome home

Louis seděl svázaný ke židli, s roubíkem v puse. Tváře měl mokré od slz. Nevěděl, kde je, avšak měl tušení, nehezké tušení. Všude okolo byla černočerná tma, neviděl ani na milimetr daleko. Byla tady zima, nejraději by se teď přitulil k Harryho vyhřátému tělu.

Posledních pár hodin se všechno událo tak zrychleně, jako by někdo přetočil film, jelikož se mu ta část nelíbila. Poklidu si ležel v posteli, obklopen Harryho vůní, ztracen ve světě snů. Najednou ale ucítil na ústech a nose něčí dlaň, což ho donutilo se probudit. Chtěl zařvat, když před sebou zahlédl muže celého zahaleného v černém, ale jeho hlasivky nechtěly fungovat. Něčí paže ho silně chytily kolem pasu a táhly ho od Harryho k oknu. Harry zrovna ležel na zádech, na tváři úsměv – asi se mu něco hezkého zdálo. Cítil jak ho něčím praštili do hlavy a když se znova probudil, byl tady. Jeho tělo pevně přivázané ke židli, až ho z toho bolelo celé tělo. V puse roubík, který mu nedovoloval začít křičet.

Ohlédl se kolem sebe v naději, že najde něco, co mu pomůže odsud utéct, až už byl kdekoliv, ale v té tmě si nedohlédl ani na nohy. Bylo to beznadějné. Zůstane tady navěky a Harryho už nikdy nespatří.

Začal si vzpomínat na všechny jejich zážitky, z kterých ho bodalo u srdce a stahoval se mu žaludek. Vzpomínal, jak se poprvé potkali, jak spolu chodili do parku a do kavárny, jak Harry každý den vařil a u toho si prozpěvoval, přičemž ho Louis s úsměvem sledoval, jak k nim jednou přišel Zayn, Niall a Natalie.

Teď ale nemohl truchlit a sebelitovat se, musel vymyslet plán, jak se odsud dostat, což bude těžké.

***

Louis neměl pojem o čase. Seděl tady sám, svázaný a potmě hodně dlouho. Pět hodin? Deset hodin? Den? Netušil. V břiše mu nepříjemně kručelo z hladu a hlava točila z dehydatrace. Nic nemohl vymyslet. V takovém stavu ovšem ani nic vymyslet nešlo; hladový, žíznivý a zrmzlý. Před očima se mu dělaly mžitky, měl pocit, že každou chvílí omdlí. Jak dlouho tady ještě bude muset trčet? Jak dlouho ještě bude muset být bez své lásky?

"Ahoj, Louis," ozval se zničehonic hrubý, ne moc milý hlas, který Louis nedokázal nikam zařadit, slyšel ho poprvé v životě. Louis z posledních sil zvedl hlavu, aby se na neznámého podíval, ale stále tu byla tma, která ho dělala slepým. Chtěl něco říct, ale roubík mu v tom zabránil. "Konečně si zase doma."

Ozvalo se kliknutí a celou místnost rozprostilo světlo, napadajíc Louiho znavené oči. Zářivé světlo ho oslepilo, musel přivřít oční víčka, jak ostré světlo bylo nepříjemné a přímo se zařezávalo do Louiho očí. Po chvíli spatřil před sebou vysokou, vypracovanou postavu muže. Vlasy měl tmavé a hezky uspořádané, na tváři úšklebek a oči jako by mrtvé. Viděl ho poprvé v životě. Kdo to ksakru byl?

Neznámý muž mu jedním rychlým tahem vytáhl roubík, až to zabolelo. "K-kdo jste?" vyhrkl hned sípavě, ale odhodlaně. Bylo to zvláštní. Normálně by jen kňučel a vůbec si nedovoloval, ale tentokrát v sobě něco cítil, co ho nutilo dělat takové činy.

"Nikdo důležitý," ucechtl se, "víš, kde momentálně jsi?"

Louis se rozhlédl. Všude byly pavučiny a omýtka se slupovala ze zdi. Místnost byla celkem malá a stísněná, žádné okno. "Ve sklepě," tipl si. Hlas držel na neutrálním stupni.

"Jsi chytrý kocourek, ale to není to jsem teď měl na mysli." Muž se na chvíli odmlčel. "Vidím, že si tě Styles hezky rozmazlil.."

"Kdo jste a odkud nás znáte?" procedil Louis skrze zuby dříve, než stihl muž domluvit.

"To se brzo dozvíš, zlato." Louis se nad tím oslovením zamračil, takhle mu mohl říkat jenom jeden člověk. Nikdo jiný neměl právo ho tak oslovovat, nikomu jinému to nedovolil.

Muž začal z jeho těla odmotávat lano, aby mu následně mohl svázat ruce za zády. Pomohl mu na nohy, ale kolena se mu podlomila a on málem spadl na zem. "Dávej pozor," zasyčel na něj.

Procházeli tmavou chodbou neznámo kam. Louimu hlasitě bušilo do hrudi. Měl takový divný pocit déjà vu. Jako by tady už někdy byl za podobné situace. Cítil se jako v nějakém hodně špatném hororu.

Muž ho silně držel za paži, zarívajíc nehty do jeho světlé kůže. Byl to pevný stisk, ale Louis ho přes hlad, žízeň a strach ze situace téměř ani nezaregistroval. Proč měl ten pocit, že tady již byl?

Zabočili a vešli do draze zařízené místnosti. Byla to velká pracovna – co velká, přímo obří. Zdobený strop jako na zámku byl velmi vysoko a protější stěny od sebe snad dvacet metrů. Když se tady Louis rozhlédl, usoudil, že tady rozhodně někdy byl. Muž odešel, zavírajíc za sebou hlasitě dveře.

"Dlouho jsme se neviděli, Louis," ozval se povědomý hlas za jeho zády. Moc dobře věděl, koho je. Vytřeštil oči, začal panikařit. Nedokázal se otočit, nemohl se otočit, nenašel odvahu. Nemohl tady přece znovu být. To byl snad špatný sen. Nemohl se vrátit.

"Vítej zpátky doma, kotě."

***

Ach jo, nevím, co to se mnou je. Asi bych si měla na chvíli od psaní dát přestávku nebo já nevím. Je to prostě hrozné. Urghhh. Nejenom, že nedokážu napsat normálně dlouhou kapitolu, ale ještě k tomu i ta kvalita stojí za starou bačkoru. Co si myslíte, že dělám špatně?

Mordy. ^^