Little Kitty // Larry Stylinson [CZ] ✔️

Chapter 15 I'll never leave you

"L-louis?!" zvolal znovu. Hlas se mu zlomil. Měl opravdový strach o svého kocourka. Chtěl se rozeběhnout do nitra bytu hledat Louiho, ale nohy mu selhaly. Stály na jednom místě jako přikované a kolena se mu třásla, že to i slepec musel vidět.

"Harry?" ozval se povědomý hlas a zpoza rohu se objevila rozcucháná hlava se vztyčenýma kočičíma ouškama. Zrovna se chystal si něco udělat na svačinu, když vtom uslyšel zvolání jeho jména. Docela ho překvapilo, že to byl zrovna Harry, právě teď by měl být v práci. Ještě více ho překvapilo, když na jeho zčervenalých tváří zahlédl proudy slz, kterých jen přibývalo, a jeho tělo celé rozklepané.

Harry konečně donutil své nohy pohnout se z místa. Zmateného kocourka sevřel v pevném objetí a rozvzlykal se mu do ramene. Byl rád, že je jeho Louis v pořádku – co rád, byl přímo nadšený. Slzy mu z očí tekly proudem, ale tentokrát to bylo úlevou, ne strachem.

Louis nechápal, o co tady šlo. Harryho nikdy brečet neviděl – nebrečel ani u Titanicu nebo Velkého Gatsbyho –, ale ten pohled na něj byl hrozný. Tušil, že se asi stalo něco špatného, ale nehodlal se ho teď ptát, jenom by byl smutnější a to on nechtěl. Pevné objetí uplakanému kudrnáči oplatil snad ještě silnějším stiskem, doufajíc, že ho to nějak uklidní, a začal ho konějšivě hladit po zádech.

"U-už tě nikdy n-ne-pustím, nikdy tě ne-neopustím, nenechám sa-motného," blábolil mu do ramene páté přes deváté. "Jsi v p-pořádku? Nic se ti ne-nestalo?" Odtáhl se od něho na délku paží, aby se mu mohl zadívat do modrých očí, načež ho pevně chytil za tváře.

"Co by Lou mělo být?" nechápal brunetek. Místo odpovědi se Harry k němu znovu natěsno přitiskl a opět propukl v pláč. Nedokázal si dokázat představit, co by dělal, kdyby Louiho nenašel nebo hůře ho našel mrtvého. "Neměl bys být v práci?"

Harry začal horlivě kroutit hlavou. "Neopustím tě. Nikdy. Nikam nepůjdu, budu s tebou." Aby se ujistil, že to opravdu je Louis a ne jen výplod jeho fantazie, urychleně se vpil do jeho rtů. Chuť polibku byla, kvůli slzám, trochu slaná, ale stejně cítil chuť svého Louiho. Musel se pousmát, všechno už bylo v pořádku – prozatím.

***

Seděli spolu u televize a dívali se na nějaký film. Harry celou dobu Louiho pevně svíral a líbal mu krk, aby se ujistil, že se mu Louis nevypaří. Ty nervy už nikdy nechtěl zažít. Už uběhly dvě hodiny, Louis z něho ještě nic nevypáčil a Harry nehodlal Louiho pustit.

"Teď vážně, Harry... co se stalo? Musí to být něco vážného, když si brečel a nehodláš se vrátit do práce. Asi by Lou neměl do toho strkat nos, ale třeba se ti uleví." Louis si položil hlavu na Harryho rameno, dělajíc si tak větší pohodlí.

"N-ne, nemyslím si, že bys to chtěl slyšet," povzdechl si a svou hlavu si opřel o tu Louiho. Nedokázal ani popsat, jak moc byl šťastný, že Louiho mohl obejmout a políbit, cítit jeho teplo a pravidelný dech, cítit jeho osobitou vůni.

Po zbytek dne se už Louis zeptat neodhodlal. I když ho to docela zajímalo a chtěl svému příteli s tím pomoct, ale věděl, že mu není příjemné o tom mluvit a tak ho raději nechal – nechtěl, aby mu bylo ještě hůř. To ale neznamenalo, že to nezaměstnávalo jeho mysl – celý den dunal nad tím, co se tak asi stalo.

Celý den proleželi ve společném objetí u televize, sledujíc různé filmy a seriály. Harry dělal hysteráky, kdykoliv se Louis jenom na metr oddálil – dokonce i na záchod ho doprovázel, což Louimu přišlo absurdní. Harry sice asi byl trochu paranoidní, ale prostě si potřeboval být jistý, že je v pořádku. Harry pro jistotu zamkl nejen dveře, ale i všechny okna, které ještě zakryl závěsi – Louis se cítil trochu jako ve vězení nebo spíš ve sklepě u Pána, ale byl poblíž Harryho, tak to raději neřešil.

Navzdory Louiho protestování a přemlouvání, si Harry vzal na pátek a další týden dovolenou, aby se plně mohl věnovat Louimu, navíc by při vědomí, že se Louimu může něco stát, že o něho může přijít, nemohl normálně pracovat. Musel prostě být s Louim. Asi to přeháněl, ale jistota je jistota. Nechtěl přijít o svou první – a věřil, že i poslední – lásku, o svou životní lásku.

Když se čas schyloval k večeru a slunce se začínalo ztrácet za obzorem, Harry se rozhodl uvařit jim večeři. Samozřejmě si posadil Louiho na kuchyňskou linku, aby se o něho nemusel bát. Louis se nemohl na večeři dočkat, Harry byl skvělý kuchař a seznamoval ho s hodně novými jídly – klidně by se mohl vařením i živit, ale to Harry zapíral. Kudrnáč už se začínal uklidňovat, za což byl Louis víc jak rád. K vaření si pustil rádio a prozpěvoval si spolu se zpěváky, dokonce jeho tvář zavítal i zářivý úsměv.

Po společné večeři a sprše si lehli do postele – Louis na záda a Harry si na jeho drobný hrudník položil hlavu, aby ho cítil a věděl tak, že tam s ním je.

"Dobrou noc, Hazz," zašeptal kocourek z polospánku.

"Dobrou, moje zlatíčko," oplatil mu to Harry a políbil ho na čelo jako pusu na dobrou noc, nad čímž se Louis zaculil.

***

Harry ležel na boku na své posteli, ztracen ve světě snů. Tak tvrdě spal, že ani nezaregistroval pohyb a zvuk na druhé polovině postele. Zrovna s Louim jezdil na ponících na různobarevné duze. Usmíval se jako blázen a doufal, že se nikdy neprobudí. Nechtěl se vrátit do reality plné starostí, strachu a stresu, raději by chtěl se svým kocourkem zůstat ve světě snů navěky.

Zrovna odbíjela čtvrtá hodina, když Harry se začal probouzet. Na tvaří se mu stále vyjímal úsměv od ucha k uchu, když chtěl přehodit přes Louiho svou paži a přitáhnout si ho k sobě. Jakmile jeho ruka ale dopadla na matraci, na ještě vyhřáté místo, kde by měl být Louis, v panice otevřel oči a zrychleně se posadil. Louis nikde. Zbrkle se rozhlížel kolem sebe, ale nikde Louiho nezahlédl, začínal panikařit.

Vylétl z postele, ignorujíc fakt, že je jen v boxerkách, a rozeběhl se do nitra tmavého bytu. Prohledával každé zákoutí, doufajíc, že je to jen vtip a Louis na něho za chvíli vybafne. Tak hrozně moc chtěl zahlédnout ty nebesky modré oči, klidně ať se mu posmívají, že je paranoidní, ale prostě je chtěl vidět. Prohledal celý byt snad třikrát, ale modroočka nikde nenašel.

Padl na kolena a tahal se za kudrlinky, ale to mu nijak nepomohlo zabránit slzám, které se v mžiku objevily. Proklínal se, že ho nedokázal ochránit, že nedokázal svou lásku ochránit. Přišel o něj.

"L-loui, pro-sím, vrať se," hlasitě zavzlykal, objímajíc sám sebe, "prosím, m-miluji tě."

***

Podle mého, trochu nudná kapitolka, doufám, že jsem vás neunudila k smrti, ale nebojte, ta příští už snad bude zajímavější.

Mordy. ^^