Little Kitty // Larry Stylinson [CZ] ✔️

Prolog ✔️

Vědci Troy a Jill Tomlinsonovi už léta pracovali na svém projektu. Látka, která dokázala z člověka udělat poloviční zvíře – hybrida, mutanta. Látka, která člověku ovlivnil mozek, aby se choval jako zvíře. Látka, která člověka udělala jiného. Zabralo jim roky než dokázali lidské geny zmutovat s těmi zvířecími – lépe řečeno s geny kočičími – bez žádných závažnějších problémů.

Jakožto pošahaní vědci plně zapálení do své práce, byli děsní rodiče. Když se rozhodli mít dítě, nebylo to za účelem vybudování rodiny, jak to bývá u normálních rodičů, avšak za účelem mít dobrého pokusného králíčka, zadarmo.

Nikdy se o svého syna nezajímali. Bylo jim jedno, že sotva mluvil, jelikož se nikdo neuráčil ho to naučit. Bylo jim jedno, že ho ve škole šikanovali, jak slovně, tak fyzicky. Bylo jim jedno, že nosil ze školy špatné známky a poznámky. Jediné co je zajímalo, byly peníze, věda, věda, věda a peníze.

Když byl, podle jejich názoru, chlapec dostatečně starý, rozhodli se na něm po tolika letech vyčkávání konečně vyzkoušet jejich hybridní látku. Každý týden mu do žil píchali průzračnou tekutinu, díky níž vypadal jako nějaký feťák, ale to jim bylo jedno, hlavně ať jejich experiment vyjde, a taky že vyšel.

Po pár týdnech Louimu začali růst nahnědlé ouška a ocásek, zanedlouho je začal i plně ovládat jako zbytek svého těla. Když se bál, ocásek obmotal kolem svého trupu a ouška sklopil, když byl šťastný, ouškama zastříhal, když byl zvědavý, ouška i ocásek zdvyhl, čekaje, co se stane. Po nějaké té době se i jeho povaha začala měnit v kočičí; rád se ke všem lísal, mňoukal a spokojeně předl, dokonce i místo normálního jídla jedl kočičí kapsičky s masem. Mluvení se mu nijak nezlepšilo, pořád mluvil jen málo a koktavě, většinou to bylo jen: "Lou tohle," a "Lou tamto."

Roky plynuly jako voda a Louis, i když doopravdy stárnul, stále vypadal jako to malé nevinné koťátko. Jeho rodiče se nijak moc nezlepšili a Louis si už na to zvyknul, zvyknul si na to, že rodiče o něj očividně neměli žádný zájem a že ho nechávali vychovávat cizími.

Od té doby, co se stal kočičím hybridem, přestal chodit do školy a mimo domov vůbec. Jenom když potřeboval na čerstvý vzduch, tak ho pustili se provětrat do jejich velké zahrady, opečovávané těmi nejlepšími zahradníky. Nikdy ovšem nesměl na ulici.

"Lou p-papat," mumlalo si pod nos hnědovlasé kotě, zatímco se zvtyčeným ocáskem ve vzduchu utíkalo do kuchyně pro kočičí ňamku.

"L-lou papat," zamňoukal modroočko na sluhu, který, jak mu pan a paní Tomlinsonovi poručili, právě v prostorné kuchyni umýval nádobí. Své zašedlé vlasy měl nagelované tak, aby mu při práci nepadaly do očí, kulatý obličej měl plný vrásek a zestárlé tělo schovné v typické kuchařské uniformě. Vypadal přátelsky a mile, ale doopravdy takový nebyl, z té práce už mu trochu hrabalo.

"Teď nemůžu, Louisi," odbyl ho podrážděně muž, maje všeho již dost. Kotě nad tím zakňučelo a sklopilo ouška. Neměl rád, když na něho někdo zvýšik hlas, jakožto poloviční kotě, měl dost dobrý sluh a slyšel lecco.

Zatímco v kuchyni seděl na studené zemi a pleskal o ní svým hbitým ocáskem, vymýšlel plán, jak se dostat k papání.

"Louisi!" ozvalo se z dálky téměř neslyšitelně, ale jmenovaný to dost dobře slyšel. Hlavičku otočil směrem, odkud se hlas ozval, a ouška instinktivně napnul. "Louisi!" Jmenovaný se zvedl a rozeběhl se pryč.

Když zahlédl postarší, lehce brunátní ženu zahalenou v ružových šatech, se spokojeným úsměvem na tváři se rozeběhl jejím směrem. Začal se k ní lísat. Jakmile ho podrbala mezi ouškama jako správného mazlíčka, zapředl.