Scarlett ✔️

40.

Když je teda definitivně rozhodnuto, posadíme se na postel.
,,Tak mi řekněte, jak jsme se sem vůbec dostali?" zeptám se ostatních.
,,Odpadla jsi, vpadli dovnitř týpci, zabili lidi za těma počítačema a odvedli nás k starýmu autobusu. Neměli jsme ani čas se rozhodnout jinak. To bylo naposled, co jsme tě viděli, pak až dneska. Nic víc extra se nestalo." ujme se slova okamžitě Minho.
,,Ani nevíme jak dlouho tu jsme. Nejsou tu žádná okna ani hodiny." doplní Newt.
,,A Tessa?" zeptám se.
,,Byla s námi, a pak jak jsi se objevila tak zmizela!" řekne Tom.
,,Ale pořád mi hlavou vrtá ta druhá parta, co s náma byla na jídle." zkonstatuje Minho. Vyměním si s Thomasem pohled. Ví na co myslím. Kývne na mě.
,,Co?" všimne si naše pohledu Minho.
,,Pamatujete jak jsme byli mimo a vrátili se nám nějaký střípky vzpomínek?" začne Thomas. Všichni kývnou.
,,Oba jsme měli takovej pocit, že tohle nebyl jedinej Labyrint. Proto jsem Albymu zmínila, že si myslím, že Labyrint je jedna velká zkouška." dopovím.
,,A oba jste se zapomněli zmínit!?" rozčiluje se Minho.
,,Tak ale popravdě, věřil by jsi nám to tehdy bez jiných informací?" zeptá se Thomas nahlas. Minho se chvíli zamyslí.
,,Spíš ne." řekne už klidně.

Najednou uslyšíme opět alarm. Podíváme se ke dveřím, ale všechno se seběhne strašně rychle. Dveře se rozletí dokořán. Dovnitř někdo něco hodí a začne z toho stoupat bílý kouř. Lidi nejblíže začnou padat na zem. Začnu se cítit oslabeně. Newt mě chytne za ruku a postaví se přede mě. Lidi vejdou dovnitř se zbraněma a dojdou až k nám. Odtrhnout od nás Jeffa a Pánvičku. Následně Minh a Newta. Všechny je drží u zdi. Míří na ně zbraněmi, takže se nemůžou hýbat. Někdo vezme Thomase silně za ruku a táhnou ho ven. Pak přijdu na řadu já. Neusnadním jim to. Namíří na mě zbraň. To se mnou ani nehne. Podívám se na Newta. Člověk přede mnou pochopí a namíří jeho zbraň na něj.
,,Newte." zašeptám. Někdo další mě chytne kolem pasu a zvedne ze země. Táhnou mě stejným směrem jako Thomase. Postupně se k nám připojí všichni ozbrojení muži, až nakonec jsou všichni venku. Ještě projdeme dveřmi, které byli zamčené.
Když všichni projdeme, znovu je uzamknou a spustí se na moment alarm.

,,Co po nás chcete?" vyprostím se z cizího sevření a doběhnu k Tomovi.
,,Spíš co vy!" zvednu obočí. Tom zřejmě taky.
,,Pravdu." vysvětlí a pobídnou nás, aby jsme je následovali. Projdeme několika chodbami, několikrát zahneme, až se zastavíme před dveřmi.
,,Běžte!" pootevřou dveře, ale dál nevstoupí. Thomas tedy vejde první a já za ním.
,,Stephane! Mio! Ráda vás zase vidím!" zvednu obočí na ženu před námi. Byla v mé vzpomínce, ale vypadá straší.
,,Je to Thomas a Scarlett." opraví ji Tom. Žena přikývne a rukou mávne ke dvěma židlím před jejím pracovním stolem. Jen si oba založíme ruce na hrudi a čekáme na slíbené vysvětlení.
,,Dobrá tedy! Chcete pravdu? Tady je!" řekne nám vše o viru, který je po celém světě, i to jak krátce předtím Slunce sežehlo Zemi a zakončí to tím, že jsme jediná šance, aby všechny zachránili.
,,Dřív jste v nás věřili. Ve Zlosin. Věděli jsme, že jednomu z vás to dříve či později dojde. Jste jediný komu se vrátilo pár vzpomínek. Kdyby jste si vzpomněli víc, věděli by jste, že to by účel. Jedna z dalších proměnných. Ovšem tedy, Mia, původně neměla být součástí Labyrintu, ale vyskytlo se pár komplikací." dořekne.
,,A teď nám to říkáte proč?" přikývne. Asi čekala tuhle otázku.
,,Chceme, aby jste nám pomohli v druhé části." 
,,Jak v druhé  části? Co to s váma je lidi?" vyjedu po ní, dojdu ke dveřím a otevřu je. V cestě mi však brání ostraha. Zabouchnu dveře a dojdu zpátky ke stolu, o který se opřu oběma rukama.
,,Co je druhá část!?" zavrčím na ní.
,,Momentálně všichni vaši kamarádi byli infikováni předem zmíněným virem.." podívám se s hrůzou na Toma. Ten vstane a opře se o stůl taky.
,,Proč?" zeptá se.
,,Kvůli druhé části. Pošleme vás Planitransem do nedalekého podzemního tunelu. Budete vystaveni novým propracovaným proměnným, které nám řeknou o něco víc. A my tak budeme moci snad vytvořit protilék, který dostanou, jestli se do určité doby dostanou na dané místo. Do Útočiště." zodpoví Tomovi otázku.
,,A to že je infikujeme? Motivace! Než jsme vám obou vymazali paměť, chápali jste to, podíleli jste se na tom, pomáhali vybudovat Labyrint, proměnné a mnoho dalších." narovnám se.
,,A proč nás jste neinfikovali?" opět přikývne a dá se do vysvětlování.
,,Vy máte na výběr. Můžeme vám vrátit vzpomínky, můžete se podílet na procesu nebo si můžete vybrat vaše chvilkové kamarády, ale tím pádem vás budeme muset infikovat." posadí se na točitou židli a překříží si nohy. Mluví klidně. Celou dobu. Jak může být tak klidná?
,,Tak aby bylo jasno? Nejsou to jen kamarádi, je to naše rodina, což vy nikdy nepochopíte!" křiknu na ní. Vstane ze židle a opře se o stůl stejně jako já před chvílí.
,,Vy dva jste moje rodina! Moje děti!" šokovaně na ní zírám.
,,Jak říkám, kdyby jste chápala pojem rodiny, nikdy by jste nás neposlala do Labyrintu. Můj názor se nemění, jdu s nimi." přimhouří na mě oči. Thomas celou dobu mlčí, až teď promluví.
,,Souhlasím se Scarlett!" a kývne na potvrzení.
,,Dobrá tedy. Odveďte je!" křikne nahlas. Stráž nás oba chytne za paže a odvede nás na chodbu. Čekám, že nás zavedou zpět ha klukama, to se ale nestane. Thomase zatáhnou stejným směrem, ale mě od něj oddělí a vedou mě na druhou stranu. Ujdeme ale jen pár metrů, když otevřou dveře, něco mi píchnou do krku a strčí mě do místnosti.

Upadnu na zem. Seberu se ze země a začnu bušit už na zamčené dveře.
,,Pusťte mě!" buším dál.
,,To nemá cenu. Nikdo nepřijde." ozve se za mnou. Otočím se a uvidím tmavovlásku, jak sedí na zemi a opírá se o zeď. Dojdu k ní a dřepnu si před ní.
,,Tesso?"