Scarlett ✔️

12.

Snažím se co nejvíc uklidnit svůj dech, ale moc se mi to nedaří.
První dvě hodiny, co nejvíc zaměstnávám hlavu, ale pak to jednoduše vzdám, protože mi to je stejně prd platné.
Teď mám nohy přitáhlé co nejvíc k tělu, bradu opřenou o kolena a zhluboka dýchám. Aspoň se o to snažím.

Ostatní placeři už pomalu chodí spát do svých síťí. Jen někdy zahlédnu ve tmě pohyb.

Dokážu to. Dokážu. Nebudu ze sebe dělat malou holku. Neustále si opakuju v hlavě.

Kolem půlnoci už to nevydržím. Nejspíš pud sebezáchovy. Neovládnu své tělo, když začnu křičet, co nejvíc to jde: ,,Newte! Minho! Pánvičko! Kdokoliv!" dostávám se do úplného tranzu. Začínám se třepat ještě víc než předtím a zima za to rozhodně nemůže.
V dálce se mihne světlo. Vidím rozmazaně. Skoto ani nevnímám, když někdo odemče zámek a vytáhne mě ven.

,,Co to s ní frase je?!" vnímám hlasy kolem sebe, ale nedokážu je zařadit, pořád se neskutečně třesu.
,,Zavolejte někdo meďáky!"
,,Udělejte sakra prostor!" pokusím se otevřít očí, ale nemám na to sílu.
,,Asi má záchvat. Newte doneste ji na marodku, dojdu pro meďáky." a najednou se všechno houpe. Někdo mě nese. Nejspíš Newt, kterého někdo zmínil.

Přijde mi to jako věčnost, když se vše zase uklidní. A pak černo. Už nic neslyším. Nic necítím. Jako by se svět kolem mě najednou vypl. Zastavil a já se přestala třást. Nebo jsem si to alespoň myslela.
***
,,Nesu jídlo." otočím se na Thomase a spražím ho pohledem.
,,Tohle není kino Tommy. Tohle je výzkumná laboratoř." přisedne si vedle mě.
,,Celej den si nic nejedla." zamyslím se. Má pravdu a když vytáhle jogurt okamžitě mu ho beru a pouštím se do něj.
,,Něco novýho? Jak si vede Taylor?" zamračím se.
,,Právě, že dobře. Plní svůj úkol jako proměná. Jenže..." povzdechnu si.
,,Jenže co? Měla by jsi být ráda." podívám se mu zpříma do očí.
,,Byli to naši kamarádi. Sice nás z jejich paměti vymazali, ale ničí mě to co tam dělá." pokýve hlavou.
,,Já vím, co tím myslíš. Kolikrát už na to nemám nervy a musím odejít." dveře se náhle otevřou a dovnitř vpadne Teresa.
,,Tak co lidi?" když uvidí můj pohled přejde blíž k obratovce. ,,Nikdy jsem ji neměla ráda." donutí mě to k jemnému úsměvu.
,,To jsme dva." klasicky se ozve Thomas.
,,Ale musíte uznat, že je to kost." dodá a ušklíbne se. Obě nás to rozesměje a aspoň na chvíli naše chmurná nálada je pryč.
***
,,My ti tu zařídíme snad soukromou postel, jak jsi tu často." pousměju se a otevřu jedno oko. Pak teprve druhý.
,,Co se stalo?" pokusím se posadit, ale Jeff mě zatlačí zpátky na postel.
,,Co si pamatuješ jako poslední?" zamyslím se.
,,Křičela jsem. Pak jsem slyšela hlasy a dál nic." zavzpomínám
,,Ehm. Jak bych to řekl? Je pravda, že jsi křičela, ale volala jsi Newta. Jenom Newta. Nikoho jiného. Seběhlo se tam víc placerů. Minho odemkl zámek a Newt tě vytáhl ven. Strašně si se klepala. Když jsem přišel, Newt tě už donesl na marodku. Měla jsi záchvat a pak jsi omdlela." měla jsem za to, že jsem volala víc jmén.
,,Měla jsi strašně slabý pulz. Radši tě tu hlídám, kdyby jsi dostala další záhvat." kývnu.
,,Jak dlouho jsem bylo mimo?" podívá se na hodiny.
,,Asi tři hodiny. Pokus se ještě usnout. Budu tady hlídat." usměju se na něj. Zavřu oči a než se nad tím vůbec zamyslím, usínám.

Když se podruhé probudím, cítím se už mnohem líp. Otevřu oči a musím pár krát zamrkat, aby si oči přivykly přítmí v místnosti.
A pak si ho všimnu. Hledí mi přímo do očí. Ani nemrkne. Cítím se pod jeho oříškovýma očima skoro nahá. Jako by mě mohl celou prohlédnout.

,,Jak ti je?" nevydržím se na něj dýl koukat.
,,Už je to dobrý." flustrovaně si prohrábne vlasy. Nic neříká. Ani já. Mám strach cokoliv říct. Ale to bych nebyla já, kdybych se o to aspoň nepokusila.
,,A co ty?" zvedne hlavu a z jeho očí blýskají blesky.
,,Já?! Proboha Scar!" ucuknu sebou. Takovou reakci rozhodně nečekám.
,,Promiň. Já jen... Ty se tu skoro zhroutíš. Máš záchvat. Omdlíš. Každou hodinu se u tebe někdo střídá a hlídá jestli pořád dýcháš a ty se zeptáš jak je mně?" vysvětlí svoje chování. Usměju se na něj.
,,Měla jsem o tebe starost. Po tom incidentu v lese." radši se posadím a opřu se o čelo postele. Nechci aby viděl, že se zase červenám. Jen při té vzpomínce.
,,Ani jsem se ti neomluvila. Takže se ti teďka omluvám. Mrzí mě to." chytne mě drze za ruku. Pohlédnu na něj.
,,To na tobě miluju. Staráš se o druhé. Ale musíš myslet i na sebe. Navíc se mi nemáš za co omlouvat. Nemůžeš za to co se stalo." nevím, co na to říct. Miluju. Proč mi to jen dělá. Proč na mě radši nekřičí.
,,Kolik je hodin?" začnu radši s jiným tématem.
,,Čas na snídani." přivřu oči.
,,Neměla bych jít zpátky do díry? Teď když už jsem v pohodě?" zase si prohrábne vlasy.
,,Ty chceš asi vážně umřít. Do té díry tě zavřou jen přes moji mrtvolu. Štěstí pro tebe, že mě tu mají všichni rádi a nikdo by mě nezabil." oba se tomu zasmějeme.

Vytáhne mě na nohy a táhne mě ven z pokoje, stále držíc mojí ruku. Dovede mě až do kuchyně, kde potkáme Pánvičku. Newt usedne na barovou židličku a mě mezitím Pánvička vtáhne do medvědího objetí.
,,Jseš v pohodě? Měl jsem starost." zakřením se na něj.
,,Jako rybička." posadím se vedle Newta, kterej mi podává prášek s vodou.
,,Co to je?" zeptám se když prášek zapíjím.
,,Na záda." pokyvu hlavou. Nehodlám se k tomu dál vyjadřivat. Už je to za mnou.
,,Jak ty to jenom děláš? To ses chtěla vyhnout trestu nebo se jen snažíš být zajímavá?" objeví se v kuchyni Gally. Newt seskočí z židličky a táhne Gallyho ven. Podívám se na Pánvičku a ten mi pohled obrácí.
,,Divný. Takhle se Newt nikdy nechoval. Vždycky byl bezkonfliktní frasák." zasměje se Pánvička. Ušklíbnu se na něj.
,,Nachystáš nám snídani? Jdu se jenom osprchovat. Už to vážně potřebuju a jestli mě zas zavřou do díry, tak bych nerada..."
,,Říkal jsem ti přece, že se o to postarám." řekne Newt, který se mezitím vrátil a já protočím očima.
,,Uvidíme." na odchodu uslyším už jen tři slova od Pánvičky.
,,Dávej si pozor!"

Ve sprše si rychlostí blesku umyju vlasy a nakonec i tělo. Voda je ještě po ráno studená a tak se tam nezdržuju nezbytně dlouho.
V ušmudlaném zrcadle si prohlédnu svoje záda. Jizvy. Nic jiného. Ale na celý život. Připomínka labyrintu.
Rychle si obleču čisté spodní prádlo. Obleču si černé legíny a bílý crop top. Nic jiného v batohu už nemám. Úplně se v tom necítím, proto si nachystám růžovou mikinu přes hlavu na vrch batohu. Jediné co mi ještě zbývá jsou ponožky a boty. Rychle to napravím a už vycházím z koupelny s mikinou v ruce a s batohem přes rameno.

Než zamířím za klukama na snídani, hodím si ještě batoh s oblečením do Newtova pokoje. Cestou do sprch jsem se pro něj stavila.
Když vejdu do kuchyně všechny pohledy se přesunou na mě. Newt na mě hledí jako by mě viděl poprvé v životě. Pánvička otevře pusu do kořán a Minho se jen přiblble usměje.

,,Co je?" nechápu jejich reakce.
,,Ty žiješ!" ozve se první Minho a jde mě obejmout
,,Ne, jsem chodící mrtvola a rozhodnutá tě po zbytek života strašit." sjede mě pohledem.
,,V tomhle oblečení? Hlavně nepřestávej." zakroutím nad ním hlavou a přetáhnu si přes hlavu mikinu.
,,Nemáš nic na práci Minho?!" ozve se Newt. Minho se na něj otočí s pohledem O co ti sakra jde? Jenže Newt to ignoruj a hledí na něj vraždícím pohledem.
,,Taaak já radši půjdu než mě mistr Newton zabije pohledem. Na to jsem až moc hezkej." poklepu ho po rameni, když kolem něj procházím abych si sedla vedle Newta.
,,To jo Minho." řeknu mu jen. Ušklíbne se na mě a odejde.

Pánvička dál pokračuje v přípravě snídaně a nás si moc nevšímá.
,,Co je ti?" zeptám se Newta tak aby to slyšel jen on.
,,Já jen... Moc jsem toho nenaspal." chytím ho za ruku jako on mě předtím. ,,Měl by sis jít lehnout. Pak tě příjdu vzbudit." stiskne mi ruku a následně se postaví.
,,Máš pravdu." pustí mou ruku a odejde z kuchyně.

Pánvička mi podá moji snídani. Náházím to co nejrychleji do sebe a pak letím hledat Albyho.