A Long Way Down [CZ]

3. kapitola

Elliot

Dnes jsem nešel do školy. Už od včerejšího večera jsem cítil, že se mnou není něco v pořádku. Celé tělo mi hořelo, žaludek dělal přemety. Nemohl jsem ani přimhouřit oči, natož tak usnout. Tekly ze mě potoky potu, zatímco jsem ležel zabalený pod peřinou.

Matce jsem to neřekl. Měl jsem hodně důvodů, proč to neudělat. Nechtěl jsem, aby si se mnou dělala starosti, protože i tak už jich má nad hlavu. A ten hlavní důvod byl, že jsem večer chtěl, nebo spíš nutně potřeboval, jít na tu párty u jezera. Kdyby matka věděla, že jsem nemocný, ani za nic by mě nepustila. Seděla by nade mnou a každou sekundu by mi šahala na čelo, aby se ujistila, jestli teplota neklesla.

Když jsem byl mladší, všechno bylo jiné. Doslova jsem vyhledával nemoci proto, abych mohl zůstat doma… s tátou. Jednou jsem si dokonce nastrouhal křídu do čaje s úmyslem dostat další den teplotu. Podařilo se. Celý den jsem seděl v obýváku, zachumlaný v dece, v přítomnosti mého otce. V televizi jsme nonstop sledovali kreslené pohádky. Ale postupem času všechno zmizelo. Má touha po nemocech. Nadšení při sledování animáků. A později i on. Vypařil se jako pára nad hrncem a roky o sobě nedal vědět.

Opatrně jsem vstal z postele a pomalým krokem jsem se sunul do koupelny. Nezdálo se mi, že by teplota ustoupila, ale za to se alespoň snížila bolest břicha. Opřel jsem se o keramické umyvadlo a zahleděl se na svůj odraz v zrcadle. Zpocené vlasy lepící se mi na čelo, bledá tvář, suché, popraskané rty. Pustil jsem vodu a opláchl si tvář. Po dlouhé sprše budu v pohodě. Dnes na tu párty prostě musím…

                                                                    ***

Oblekl jsem si světle modré rifle, bílé tričko, které jsem zakryl černou koženou bundou, na nohy jsem si nazul černé conversky, které ke mně už tak nějak patří. Seskákal jsem dolů po schodech. Jakmile jsem vcházel do kuchyně, doufal jsem, že má tvář nabrala alespoň trošku barvy.

‘’Jdu ven,’’ oznámil jsem matce, která se snažila stvořit z potravin v lednici poživatelné jídlo. Podle výrazu na jejím obličeji se jí to asi nedařilo.

Použila všechnu sílu v mimických svalech a křečovitě se pousmála, ‘’dojdi brzy.’’ Přikývl jsem v porozumění, i když jsem věděl, že se nevrátím dřív než za svítání. Zašeptal jsem tiché ‘ahoj’ a bez počkání na její rozloučení jsem vyšel z kuchyně a následně i z domu.

Strčil jsem si ruce do kapes a zamířil si to přímo k Chadovi. Bydlí jen o ulici dál.

Stále jsem cítil, že mé tělo má zvýšenou teplotu. Žaludek už se uklidnil a já doufal, že to tak zůstane. Chad by nerozdýchal, kdybych nepřišel, na tuhle párty se připravuje už od dubna. A já taky ne.

Ofukoval mě červnový večerní vítr, zatímco jsem se blížil k Chadovému domu, nebo spíš domu jeho zazobaných rodičů. Zahlédl jsem Stellu i April opírající se o auto Chadového bratra, který nám ho pro dnešek, po dlouhém přemlouvání, půjčil. Čím víc jsem se přibližoval, tím víc jsem rozpoznával postavy stojící před domem Chadových rodičů. Chad a jeho bratr, který neustále ukazoval na auto a pravděpodobně mu dával rozkazy, jak ho správně řídit a co nesmí udělat, jinak by ho vlastnoručně uškrtil. April a Stella opírající se o auto, nepohnuly se ani o milimetr. A nakonec ona. Riley. Rozhlížející se po okolí, nevnímající ani útržky z rozhovorů šířící se kolem. Ona byla první, která si mě všimla. Nic neřekla. Nijak nezareagovala. Jako bych ani neexistoval.