A Long Way Down [CZ]

17. kapitola

Elliot

Nebylo pro mě překvapením, že se mi Riley po dobu následujících dnů vyhýbala. Nic jiného jsem ani neočekával. A možná… jsem byl i první dny trochu rád. Chtěl jsem s ní mluvit a všechno s ní probrat, ale nevěděl jsem jak. Nevěděl jsem, co bych měl udělat… a bál jsem se. Ale teď bych s ní tak rád mluvil. Uběhl týden od té chvíle u bazénu a já s ní chtěl mluvit víc než cokoliv na světě. Přál jsem si slyšet její hlas, vidět její soustředěný obličej, který vytvarovala vždy, když poslouchala slova, která mi vycházely z úst, i když byly sebevíc nesmyslné.

Nemohl jsem vymazat z mysli její výraz, když jsem spatřil její jizvy. Stále se mi objevovala před očima. Vypadala tak naštvaně, jako bych právě objevil její nejtajnější tajemství, které mělo vždy zůstat pod poklicí… a to se nejspíš taky stalo. Vypadala jako by mě chtěla zbít, a pak utopit. Ale v jejích očích bylo něco úplně odlišného. Nezahlédl jsem v nich rozzuření, zlost, vzteklost… byl tam jenom smutek. Pouhopouhý smutek, který mě trhal na kusy.

‘’Stello,’’ zakřičel jsem jméno modrooké hnědovlásky, která se na zjištění nějakých informací o Riley zdála jako nejlepší a zároveň jediná volba. Otočila se na mě, její zrak se do mě okamžitě zaryl. Přiblížil jsem se k ní, ale udržoval mezi námi bezpečnou vzdálenost, přece jenom stále mě po tom incidentu na její přespávačce nesnášela.

‘’Můžeš mi prosím říct, kde najdu Riley?’’ zeptal jsem se doufajíc v kladnou odpověď. Něco uvnitř mi ale říkalo, že ona mi ji stejně nedá. Konec konců, byla to Stella. Sebevědomá, sobecká Stella Hamiltonová, jejíž zrak do mě ještě nepřestal bodat ostré nože.

Hnědé vlasy si přehodila na pravou stranu. ‘’Jak to mám vědět? Nejsem její matka.’’ Podle tónu jejího hlasu mi nedalo moc velkou práci poznat, že jsem ten poslední, s kým se chce bavit. Ale ani to mě nezastavilo.

‘’Jsi její nejlepší kamarádka,’’ podotknul jsem.

‘’Byla jsem,’’ opravila mě nabroušeným hlasem, ‘’po jejím příjezdu z Francie se toho hodně změnilo.’’ Opět se mi v hlavě zobrazilo téma ‘Rileyino záhadné zmizení a náhlý návrat z výměnného pobytu ve Francii’. Nevěřil jsem tomu už od prvního dne… a stále tomu nevěřím.

‘’No tak Stell,’’ povzdechl jsem si, ‘’nemůžeš mi prostě říct, kde je? Z celé naší party ji znáš nejlíp.’’ Najednou jí z tváře opadnul ten rozzuřený výraz, který říkal ‘jsem Stella a i kdybys mě mučil, nic ti neřeknu’.

‘’Nevím, kde je,’’ odpověděla. V jejích očích jsem najednou spatřil zoufalství. ‘’Neozvala se mi od té doby, co zmizela, když jsme byli u nás u bazénu,’’ vysvětlila a já jsem kývl hlavou.

‘’Konec konců,’’ začala, ‘’ty jsi byl ten, kdo jí něco udělal. Ty jsi zapříčinil její odchod a i to, že se nám všem vyhýbá.’’ Pocítil jsem v sobě vinu, i když jsem nic neudělal. Jenom jsem odhalil její tajemství a něco mi našeptávalo, že to není všechno… ani z daleka ne.

‘’Pohádali jsme se,’’ lhal jsem. Nemohl jsem jí říct, co přesně se stalo, protože za tohle by mně Riley zabila. Stella si mě přeměřila pohledem. Z jejích očí a tváře se ztratil ten zoufalý výraz, znovu ho nahradila její vražedný grimasa, v očích jí zase létaly blesky.

Nejistě jsem si prohrábl vlasy. Chvíli jsem přemýšlel, jestli je teď vhodná chvíle na rozhovor o tom, co se stalo nebo vlastně nestalo. Nakonec jsem se zhluboka nadechl a promluvil, ‘’myslím…, že bychom si měli promluvit o té přespávačce.’’ Po pronesení slova ‘přespávačka’ se mě Stella znovu pokusila zabít pohledem.

‘’Nemyslím si, že bychom to měli rozebírat,’’ pronesla, ale já její slova nebral vážně.

‘’Jsme přátelé, Stello, a tak to taky vždycky zůstane,’’ začal jsem, ‘’omlouvám se, jestli ti tím ubližuju, ale mezi námi nikdy nic nebude. Chápu všechnu tu nenávist, vraždící pohledy…, ale nechci tě ztratit jako kamarádku. Jednou najdeš někoho lepšího, než jsem já. A věř mi, nebude to ani tak těžké,’’ jemně jsem se pousmál. Stella jenom kývla hlavou, ale nic neřekla. Po pár sekundách mi darovala malý úsměv, otočila se na podpatku a odešla. Doufal jsem, že má slova bude brát vážně a co nejrychleji se přese mě přenese.

Vytáhl jsem mobil z kapsy a napsal krátkou textovku Riley.

Elliot: Promluvme si… prosím.

Předpokládal jsem, že mi neodepíše. Věděl jsem to, ale za zkoušku přece nic nedám.