A Long Way Down [CZ]

29. kapitola

Elliot

Nevěděl jsem, co ke mně cítí. Nevěděl jsem, jestli budeme někdy spolu. Nevěděl jsem vůbec nic, bylo nemožné jí vidět do hlavy. Její chování bylo nepředvídatelné. Neměl jsem možnost vědět, co si myslí. Měla schopnost perfektně skrývat její pocity. Všechno zakryla za její dokonalý úsměv, kterým mi nejednou vyrazila dech. Nebál jsem se říct, že o ní skoro nic nevím, ale přece nebyl až takový problém to zjistit, ne? A proto, když mi následující den, po tom dni, kdy jsem měl možnost držet její křehkou ruku, zavolala s prosbou, že potřebuje společnost, neváhal jsem ani minutu.

''Ahoj,'' široce se na mě usmála, když otevřela vchodové dveře a pustila mě dovnitř. Úsměv jsem jí opětoval. Zamumlal jsem tichý pozdrav. Zul jsem si boty a následoval ji do jejich obýváku, ve kterém jsem už měl tu možnost být před více jak měsícem, kdy mi pověděla pravdu. Posadili jsme se do těsné blízkosti na červený gauč stojící uprostřed místnosti. Nastalo mezi námi ticho. Neměl jsem ani tušení, jak bych ho mohl přerušit, co bych mohl říct a tak jsem jenom v tichosti seděl a očima rozpačitě skenoval obývák. Mnul jsem si o sebe ruce a kousal se do rtu.

''Jak se cítíš?'' promluvil jsem nejistě a zastavil se na ní svýma očima. Pokusil jsem se vytvořit alespoň malý úsměv.

Riley pokrčila rameny, ''dobře, ale myslím, že na tuhle otázku bych se měla zeptat spíše tebe. Něco se děje, že?'' zvedla obočí. Odtrhl jsem od ní pohled a téměř okamžitě zakroutil nesouhlasně hlavou.

''Je lehké to na tobě poznat,'' začala, ''uleví se ti, když to ze sebe vypustíš.''

Tiše jsem si povzdechl a přemýšlel, jestli se jí svěřit nebo ne. Nechtěl jsem ji zatěžovat svými problémy, vždy jsem si všechno raději vyřešil sám a neobtěžoval tím ostatní. Ale nakonec jsem přece jenom promluvil a vysypal ze sebe pravdu, ''před pár lety mě opustil táta. Odešel bez jediného slova a nechal mě a mámu samotné. Po hádce s mámou se vypařil jako pára nad hrncem. Prostě si sbalil věci a už ho nebylo. Ani jednou o sobě nedal vědět, nezajímal se o mě... až do teď. On... mě chce vidět a já nevím co dělat.'' Sklopil jsem pohled a zadíval se na koberec pode mnou.

''Jedna tvoje část ho nesnáší, ale ta druhá touží po tom ho vidět, že ano?'' zeptala se Riley. Souhlasně jsem kývl hlavou.

''Měl by ses s ním sejít,'' řekla. Zvednul jsem hlavu a nejistě se na ni zadíval. ''Anebo bys mu pro začátek mohl jenom zavolat.''

Povzdechl jsem si, ''já nevím.'' Rileyina ruka spočinula na té mé. Jemně jsem sebou trhl. Riley vyslala mým směrem úsměv. Přisunul jsem se k ní ještě blíž tak, že se na paže i stehna dotýkala. Její ruka byla stále položená na té mé a navzájem jsme si do těl vysílaly teplo. Na rtech se mi pohrával úsměv.

''Mezi April a Chadem to vypadá dost vážně, nemyslíš?'' změnila téma.

Přikývl jsem, ''Stella z toho zrovna nezáří štěstím,'' uchechtnul jsem se.

''Připadá si sama, ale vždyť ona si brzo někoho najde,'' pokrčila rameny. Tím jsem si byl jistý. Věděl jsem, že já už jsem ji dávno nepřitahoval a úspěšně se přese mě přenesla. Stelliny vztahy ale i tak nikdy netrvaly déle než měsíc. Vždy začne být unavená ze stereotypu a raději to skončí.

''Riley,'' upoutal jsem její pozornost. Tázavě se na mě podívala. ''Myslíš, že budeš někdy připravená říct ostatním pravdu? Zasloužili by si to. Nemůžeš to před nimi tajit donekonečna.''

Úsměv jí poklesl. Zkousla si ret, ''řeknu jim to... někdy.'' Nevěděl jsem, co znamená to někdy, ale i tak jsem kývl hlavou a daroval jí malý úsměv. Neměl jsem právo ji do toho nutit, a proto jsme to už nadále nerozebírali, i když jsem si myslel, že by jim to měla říct co nejdřív.

Tiše jsem se uchechtnul. Riley se na mě zmateně podívala.

''Co?'' zvedla obočí.

Pokrčil jsem rameny, ''stejně je to divné. Ještě před pár měsíci jsi mě nemohla vystát. Vlastně jsi mi i řekla, že mě nemáš ráda. A teď...,'' podíval jsem se na naše propletené ruce.

''Když ty jsi byl tak strašně... nevím... moc ses staral a já si tě chtěla držet dál od těla, protože jsem věděla, že pokud to neudělám, prozradím ti pravdu,'' vysvětlila. Vítězoslavně jsem se usmál. Zase jsem se rozhodl jednat spontánně. Mlčel jsem a chvíli jen tak zíral na bílou stěnu před sebou. Pak jsem se k ní ale otočil, rozpojil jsem naše ruce, za což jsem si od ní vysloužil nechápavý možná i zklamaný pohled, místo toho jsem svou dlaň položil na její líce. Pomalu jsem se k ní přibližoval, a pak jednoduše udělal to, po čem jsem už nějakou dobu toužil. Políbil jsem ji a ona neodporovala.