A Long Way Down [CZ]

15. kapitola

Riley

‘’Víš, že bys konečně měla říct svým přátelům pravdu,’’ pronesla matka a zvedla zrak od rozečteného časopisu o módě, který ji zajímal víc než to, že její dcera hladoví a v lednici nemůže najít nic k zakousnutí.  

Odtrhla jsem zrak od prázdné ledničky a zabouchla její dveře tak hlasitě, že po mně matka střelila naštvaným pohledem. Její slova mě překvapila tak moc, že jsem na chvíli přemýšlela, jestli je opravdu vyslovila a jestli jsem je neslyšela jenom v mé hlavě.

Zvedla obočí a stále čekala na odpověď. Zkousla jsem si ret a v hlavě si stále opakovala její větu. Konečně bys měla říct svým přátelům pravdu. Věděla jsem to. Věděla jsem to už od samého začátku, ale každým dnem jsem to oddalovala a oddalovala, lhala, zatajovala a fungovalo to. Fungovalo to tak moc, že se z toho stal můj stereotyp. Lhát, skrývat a nikdy nikomu neprozradit pravdu.

‘’Za chvíli jim začne být divné, proč každý druhý den beze slova zmizíš,’’ začala, ‘’budou se ptát. Zjistí to a výměnný pobyt ve Francii už pro ně nebude odpověď. Budou chtít vědět víc a víc. Vážně bys jim to měla říct.’’ Otřepala jsem se zimou, která mi najednou přejela po zádech. Najednou jsem v sobě pocítila pocit viny. Rostl ve mně s každým matčiným slovem, s každou myšlenkou, která se mi vynořila v hlavě a cítila jsem se hrozně. Tak strašně hrozně a vinně, jako bych udělala nějaký trestný čin a měla bych za něj pykat. A možná bych vážně měla… měla bych pykat za to, co jsem v minulosti udělala… za to, co jsme udělala sama sobě… za to, jak jsem všechno vzdala. Připadala jsem si jako srab.

‘’Nepochopí to,’’ zašeptala jsem. Nechtěla jsem, aby na to matka reagovala. Řekla jsem to jenom proto, že jsem chtěla slyšet ta slova a přála jsem si věřit tomu, že je to pravda, že to nepochopí. Ale jakmile jsem ta slova zaslechla, uvnitř sebe jsem věděla, že by to pochopili… ne všichni, ale Elliot ano. Neodsoudil by mě kvůli tomu, jako by to určitě udělala Stella.

‘’Zlato,’’ usmála se na mě, ‘’pravý přátelé tomu porozumí. Budou tě podporovat. Neopustí tě.’’ Kývla jsem hlavou. Mlčela jsem. Přála jsem si, aby touhle větou považovala tohle téma za ukončené.

‘’Co ti včera řekl psycholog?’’ zeptala se, ‘’kdy bude moct ukončit vaše sezení?’’ Povzdechla jsem si. Vážně jsem jí chtěla říct, že se o tom nechci bavit, ale kdybych to udělala, zeptala by se mě na to zítra… a já se o tom nechtěla bavit nikdy.

Pokrčila jsem rameny, ‘’až budu připravená.’’ Pronesla jsem větu, kterou mi před nedávnem řekl. Až uznám to, že jsi připravená, tvé sezení budu moci skončit… Přemýšlela jsem, jestli budu vůbec někdy připravená. Přemýšlela jsem, jak to budu zvládat, když to všechno skončí. S kým si budu povídat? Komu budu moct vylívat mé pocity, které jsou občas až odstrašující a neměl by je slyšet nikdo kromě odborníka?

Slyšela jsem zvuk mobilu vyzvánějící mi v kapse. Oddechla jsem si, že tímhle náš rozhovor s matkou definitivně skončil. Opustila jsem kuchyň stejně hladová, jako když jsem vešla dovnitř. Vytáhla jsem mobil z kapsy a přečetla si textovku, která mi byla adresovaná.

Stella: Zítra odpoledne mám volný dům. Bazénová párty?

Neodepsala jsem. Věděla jsem, že Stella se mnou počítá a nečeká na mou odpověď, protože ví, že souhlasím. I když bych nejraději zůstala doma.

Elliot

Nahromadila se ve mně zoufalost, když jsem se vrátil domů a našel matku opilou… zase. Chtěl jsem začít řvát… křičet tak moc, že bych ze sebe dostal všechno naštvání a rozzuření. Chtěl jsem zakřičet na ni. Chtěl jsem jí vykřičet do tváře, aby přestala. Aby přestala ničit sebe, i mě. Ale místo toho jsem jí opatrně probudil, postavil jsem ji na nohy, obmotal jsem ruku kolem jejího úzkého pasu a pomalými kroky ji dovedl do obýváku. Položil jsem ji na gauč a zakryl dekou, kterou jsem našel ve skříni vedle televize. Neřekl jsem jí ani slovo. Nic jsem jí nevyčetl, přestože jsem tak moc chtěl. Přál jsem si, aby viděla, co se mnou její pití dělá. Měl jsem kvůli tomu nutkání zavolat otci a donutit ho se vrátit a postarat se o ni. Ale věděl jsem, že to udělat nemůžu, protože on už má vlastní rodinu, do které nepatří ani má matka, ani já. Našel si za nás náhradu. Náhradu v podobě dvaceti pětileté studentky práv a dcery, kterou mu po roce tajného randění a podvádění mámy porodila. Za ty dva roky, co nás nadobro opustil, bych si měl zvyknout na tu samotu, kterou tady po sobě zanechal. Jenomže já si nezvyknul. A nevím, jestli to vůbec někdy dokážu.

Ze stolu jsem sklidil dopitou flašku vína, kterou po sobě matka zanechala, vyšel jsem z kuchyně, vyskákal jsem schody a zavřel se v pokoji. Chuť křičet ze mě stále nevyprchala a já se musel hodně ovládat, abych neotevřel okno a nezařval do světa, jak strašně zničený ze všeho jsem. Vztek ve mně stále rostl a já se přistihl, jak tisknu ruku v pěst a následně s ní plnou silou vrážím do tmavě dřevěné skříně. Necítil jsem bolest, a proto jsem do ní mlátil dál a dál. Nezajímalo mě, že si můžu poranit ruku. Bylo mi to ukradené. Přál jsem si pocítit bolest. Do skříně jsem mlátil až do té doby, než mě vyrušil pípající telefon. Naštvaně jsem zavrčel a konečně přestal. Všimnul jsem si rozedřených kloubů na hřbetu ruky a stékajících kapek krve. Nedbal jsem na to. Vytáhl jsem mobil z kapsy a přečetl si smsku, která mi přišla od Stelly.

Stella: Zítra odpoledne mám volný dům. Bazénová párty?

Odeslal jsem jednoslovnou souhlasnou odpověď, i když jsem si nebyl jistý, jestli je to dobrý nápad. Stella se mě ještě stále pokouší zabít pohledem.

Konečně jsem se odhodlal ošetřit si zraněnou ruku. Opláchl jsem ji vodou a konečně pocítil štípavou bolest. Nakrčil jsem nos a dál se snažil smýt zaschlou krev.