Again? (Newt Scamander)

28.

Drž to v sobě. Nepouštěj to na povrch. Tato slova se motala Mie v hlavě celý večer. Z toho důvodu byla po celou dobu uzavřená sama v prázdné místnosti a nepouštěla k sobě nikoho.
Notak, udrž to v sobě! Síla obscurusu jakoby se opět začínala probouzet, a narážela na stěny jejího těla. Jakoby se pokoušela proniknout do celého těla, i na povrch. Chtěla ven. Trvalo to příliš dlouho a udržovat takovou sílu na uzdě díky vlastní vůli bylo téměř nemožné. Okolo ní bylo již několik zničených předmětů. Přestože věděla že na lidi kteří nebyli zdrojem muk původního obskuriálu by se síla zaměřit neměla, měla ale strach.

,,Mio. Prosím otevři.." ozval se Newtův zoufalý hlas. Tolik jí chtěl pomoci, sám však nevěděl jak jinak než další z jeho utlumujících lektvarů.
Jakoby její jiskra postupně mizela.

,,Stále to nabírá na síle. Mám strach že ti ublížím." ozvalo se nazpět. ,,Nevím co mám dělat."

,,Otevři ty dveře, a...a vyřešíme to." opakoval s nadějí v hlase. ,,Mio...."

Stále mlčela. Neměla v plánu ty dveře otevírat. Nějakým způsobem pro ni však byl Newtův hlas prazvláštně uklidňující.

,,Vím, že se to teď v tobě hodně pere, ale já věřím že to překonáš."

,,Newte....j-já...ta věc. O-ono to..." mumlala skrze dveře. Zhluboka se nadechla a pokusila se osudu podívat zpříma do očí. ,,Sžírá mě to uvnitř." dodá nakonec, tím nejodhodlanějším a zároveň nejnakřáplejším hlasem za poslední dobu.

Newt stál za dveřmi, o které se po chvilce opřel a pomalinku se sesul podél. Opřel si hlavu a zničeně se zadíval někam do rohu. Co mohl dělat? Jediné na čem mu záleželo byla ochrana před Grindelwaldem, a přitom v nějakých chvílích úplně zapomínal na to, že parazit s názvem Obscurus je stále v ní a způsobuje jí neuvěřitelné bolesti.
Neustále se snažil přijít na to, jak by mohl parazita od těla odělit. Ale od živého těla....

,,Kvůli té pitomé zlatonce jsme poletovali ve vzduchu šest hodin. Je to vůbec možné? Jak jsem mohla být tak nemožná!" postěžuje si Amy a jednoho z místních kůrozlezů pověsí zpět na strom.

,,Nebyla jsi nemožná. Věř mi, ta mlha byla vážně příšerná." připustil Newt klidně a po zkoumání dalšího člena zelené tlupy zapsal do poznámkového bloku pár poznámek. ,,Sotva jsem viděl na svoje ruce. Ale jinak jsi byla skvělá." dodal a opět ztrácel jistotu. Odvracel pohled a neplánoval jej znovu navázat.

,,To mi moc nepřišlo, ale děkuju. Děkuju ti moc že jsi tam celou dobu byl. Ale vážně jsi nemusel. Muselo to být hrozný.."

,,Nebylo. Nedělej si starosti." uklidní ji a s úsměvem se na ni obrátí. ,,Seděl jsem tam zcela dobrovolně." dodal a pozvedl jeden koutek. ,,Nevrátíme se? Už se pomalu stmívá."

V tu chvíli se Mia pomalu otočí na západ, kde se nebe pomalu zbarvovalo do jasné žluté až oranžové. Newt pochopil, nač ten zájem. Zapadalo Slunce....

• • • •

Dveře se pomalinku otevírali. Mia pustila kliku a zpříma se na ztrápeného Newta podívala. Tvář měla běžně lehce natmavlou. Nyní však nezdravě bílou. Tmavé kruhy podtrhávali načervenalé oči od únavy. Byla zesláblá, vysátá. Síla si od ní vzala i to, co už neměla na rozdávání.

,,Proboha." vydal ze sebe Newt šokovaně, a nervózně si prohrábl vlasy. ,,Pojď se mnou. Připravím ti...nějaké lektvary." rozhodl ostře a otočil se k ní zády. Nemohl se zpříma dívat na to, co způsobil.

,,To nic. Jenom se..." nedořekla. Slabé nohy její tělo neunesly a podlomily se. Ještě že Newt stál kousek, mohl ji včas zachytit. ,,Promiň.." zastyděla se.

,,To nic. V pořádku, namíchal jsem nový lektvar. Měl by zabrat rychleji a mít déle trvalé účinky." pousměje se Newt falešně. Jeho emoce se dali slovy popsat velice těžce....

.......

,,Vylez z té ložnice." vyzvala Betty svou kamarádku, již po několikáté. Ples začínal za 15 minut a Mia stále odmítala opustit pokoje.

,,Nemůžu v tom nikam jít. Vypadám...strašně." ozve se za dveřmi přidušeně.

,,Určitě vypadáš dobře." povzdechne si Betty protočí očima. ,,Vylez, ať tě aspoň vydím."

Dveře se pomalu otevírali. Když se dveře otevřeli, Betty strnula na místě. V nich stála Mia, v bledě modrých šatech, s decentním spodním drdolem.

,,Myslíš to vážně? U Merlina, vypadáš nádherně!" vydechne Betty udiveně a začne si svoji nezvykle upravenou kamarádku zblízka prohlížet. ,,Jako magnólie v máji."

,,Vážně?" zeptá se Mia nejistě.

,,Páni. Myslím že tě Newt nepozná." zašveholí Betty nadšeně. ,,Mě už bohužel Roger viděl, takže to nebude takové překvápko." dodala sklesle.

Scházeli dolů po kamenných, chodby byli prázdné, skoro všichni studenti již byli ve Velké síni a nedočkavě vyčkávali začátku plesu na oslavu příchodu jara. Chodby byli vyzdobené květinami, které skřítci začarovali tak, aby po celý večer vydrželi čerstvé a jako nové. Všechno bylo krásné a veselé, a Mia s Betty již byli skoro u vchodu. Z otevřených dveřích se linuly nadšené hlasy studentů, hudba a vůně všemožných pochoutek.

,,J-já...dohoním tě. Jenom...se trochu.." zakoktala Mia a nervózně si promnula ruce.

,,Dobře. S holkama budeme u stolu s punčem, tak pak přijď." usměje se Betty. Svou nejlepší kamarádku znala až moc dobře, věděla že když ji nechá chvilku o samotě, odvahu k příchodu určitě najde. Otočila se a odešla do Velké síně.
Co když se mezi všemi těmi studenty nějak ztrapní? Co když se Newtovi nebude líbit? Co když se prostě něco pokazí? Okřikla sama sebe a posbírala všechny kvítky odvahy které v sobě měla. ,,Odvahu."