Again? (Newt Scamander)

9.

,,A-ahoj Mio." pozdravil Newt opatrně a prohlédl si ji v celé její kráse, která jí za ta léta zůstala. ,,Rád tě vidím."

Stála tam v hnědém kabátě, a vítr rozháněl ty kudrnaté vlasy střižené do mikáda do všech stran. Stále v ní viděl tu stydlivou dívku z bradavických chodeb která se bála promluvit. A tu, která ho jediná skutečně pochopila. Jenže ve skutečnosti před ním stála dospělá žena.

Zrzavý chlapec zamyšleně hleděl na dívku vedle sebe, a zároveň pobaveně sledoval jak si snaží rozmotat uzel na jejích kudrnatých vlasech.

,,Bez nich by jsi to nebyla ty víš to?" úšklíbl se. Zapřemýšlí, jak by asi vypadala s rovnými. Zřejmě by to z ní udělalo úplně jiného člověka.

Všichni byli zvyklý že společně různé koleje seděli u jednoho stolu. Tedy až na Nebelvír a Zmijozel. Proto se nikdo nedivil že právě teď nebelvírská studentka seděla u stolu mrzimorských.

,,Dnes je ten nábor. Zúčastníš se?" zeptal se s nadějí.

,,N-nevím. Ráda bych ale...nevím jestli na to mám. Cindy říkala že...

,,Mio. Takhle ne. Nikdo tě nemůže schodit bez tvého svolení, jasné?" obořil se na ni zpříma a rázně jí chytl za ruku.

Oba se pod dotekem toho druhého nepatrně zachvěli. Mia se opatrně podívala na jejich spojené ruce.

Když se od sebe s Newtem museli odloučit, byla to pro ni velká rána do srdce, se kterou se ale dokázala po pár měsících vyrovnat. Ale nikdy na něj nedokázala zapomenout. Výdala jej téměř v každém výtisku Denního věštce.

,,I já tebe." promluvila nejistě a prohlédla si jej od hlavy až k patě. Stále ty nazrzavělé kudrnaté vlasy, zelené oči a pihy ve tvářích. Jakoby byl pořád stejný. A přesto tak jiný.

,,Všechno ti vysvětlím. Ale musíme se dostat do Londýna." namítl a pomalu se k ní otáčel zády.

,,C-co? Tedy, proč? Mám tu práci, pan Kowalski..." zakoktá se. Newt jen o krok ustoupí aby na muže za ním viděla, přičemž hleděla s otevřenou pusou.

,,Pane Kowalski." oslovila ho nervózně.

,,Neboj Mio. Taky odtud mizím." mlaskl a poukázal na Newta prstem. Mia ústy naznačila slabé, aha, a obrátila pohled hned vedle něj. Vysoká blondýnka na ni hleděla s milým úsměvem a pravděpodobně čekala než si jí všimne.

,,Queenie..." vydechne radostně. ,,Moc ráda tě vidím." promluví k přítelkyni a lehce jí obejme.

,,I já tebe." zazubí se Queenie. Růžový kabát s kožešinou dokonale ladil k jejím vlasům.

Newt jen nervózně hleděl do země. Nevěděl jak s ní jednat. Co jí říct, nebo jak jí říct že na ni celá ta léta myslel. ,,Měli bysme jít. Nemáme moc času." usoudil ponuře.

,,Měli bysme jít. Nemáme moc času." usoudí Newt ponuře. ,,Ale mnohem raději bych tady zůstal s tebou a probíral draky." pousmál se, zatímco již kráčeli po pozemcích školy do samotné budovy.

,,To mi povídej." namítne Mia a vzpomene si na její domluvené setkání s Letou Lestrangerovou. Černovláska s ní nechtěla mluvit o konkrétní věci. Spíše s ní chtěla vést všeobecný rozhovor.

,,Uvidíme se zítra." mávne Newt a na kudrnatou dívku se pousměje.

,,U-určitě. Te-tedy, zase se sejdeme budeme...probírat, důležité věci. Týkající se těch... fantastických zvířat." zadrmolila.

,,Určitě.." vydechl.

,,Jo! A co..co tvoje okamie?" obrátila se Mia prudce, až se její kudrnaté vlasy rozlétly do všech stran.

,,Myslím že jsem zaslechl praskat skořápku." pousmál se zamyšleně. ,,Klidně se můžeš přjít...z-zítra po-podívat." zakoktal se a nervózně se podrbal na zátylku.

,,Moc ráda.." pípne Mia a beze slov odejde směrem na hodinu Obrany proti černé magii.

............

Blondýnka vyšší postavy, sešla dřevěné schody, vedoucí do Newtova dlouho budovaného doupěte, ve kterém přebýval spolu se všemi svými tvory.

,,Newte?" houkla Queenie a sešla poslední schod. ,,Jsi tady?"

,,Ano. Vrátil jsem Větvíka k ostatním." oznámil. ,,Co potřebuješ?"

Queenie si Newta zkoumavě prohlédla. Zadívala se mu hluboko do očí, a Newt ihned poznal o co se Queenie snaží.

,,Queenie, prosím. Nečti mi myšlenky." povzdechl si prosebně a odvrátil pohled.

,,Myslíš na ni." vydechla zamyšleně.

Newt se k ní rozpačitě obrátil zády, a přesunul se k činnosti kterou měl naplánovou předtím.

,,Měli jste...krásné vzpomínky." špitla a cíleně se opět ponořila do Newtových myšlenek. ,,To pouto...tam stále je, Newte." nadhodila Queenie. ,,Leta, Leta Lestrangerová jen brala. Ty hledáš někoho kdo dává." namítla.

Newt se zmateně zadíval do země. Nechtěl čelit jejímu pohledu, když věděl že moc dobře ví na co myslí. Také věděl, že když jí řekne aby to nedělala, bude pokračovat.