Again? (Newt Scamander)

14.

Všude byla tma. Bylo to jako by jste se tak moc chtěli probudit, ale bylo to nemožné. Jako by vás od světa dělila neprůstřelná bariéra. Jako by...jako by byl konec.

,,Neboj se. Vím že to zvládneš." povzbudil jí Newt, když se marně snažila upravit famfrpálový dres.

...

,,Notak. Klid, každému kdo se učí se něco takového..."

...

,,Vím že je nebezpečný, ale to přeci nemusí znamenat smrt! To že...jim nerozumíme přeci neznamená že je musíme okamžitě zabít.."

...

,,Jestli to nevyjde, nevadí. Vždycky tu budu čekat já, aby jsme mohli společně navštěvovat kůrolezy, nebo zkoumat teorii akromantulí." pousmál se.

...

,,Věřil jsem v tebe."

...

,,Nevzdávej to.."

...

Dívka prudce otevřela oči, přičemž se jí z plic dostala voda konečně ven. Profesor Brumbál si úlevně oddechl a pousmál se, zatímco madam Pomfreyová se slzami v očích sprákla ruce. A Newt...ubohý, na kost promočený Newt který cítil vinu že nešel s ní, si setřel poslední slzu z tváře a popadl její bledou ruku. Bledá byla celá následkem nedostatku kyslíku. Zhluboka dýchala, čímž se snažila nabrat vzduch který jí nebyl v minulých šesti minutách dopřán.

,,Je v pořádku." zvolal profesor Brumbál a rozhlédl se okolo. Všude stály přihlížející studenti, a vyděšeně sledovali dění před nimi. ,,Myslím že už si poradíte madam Pomfreyová." pokynul k mladé ženě která pohotově přikývla. ,,Klid Newte." pronesl Brumbál opatrně a pohladil chlapce po zádech. ,,Je v pořádku. Naživu." uklidnil jej. Newt jen souhlasně přikývl....

.
.
.

,,Cítil jsem se hrozně." promluvil Newt s nervózním úsměvem.

,,Neměl jsi. Nikdo nemohl vědět že ten hastrmanec půjde prozkoumávat hladinu zrovna když budu metr od břehu." povzbudí jej.

,,Já vím. Jen..." pozastavil se. ,,Měl jsem o tebe strach." vydechl Newt. ,,A to gesto které jsi udělala potom.."

,,To by přeci udělal každý..."

,,Ne. Oba víme že ne." zakroutil Newt hlavou...

.
.
.

Newt stál opřený o studenou zeď jedné z bradavických chodeb, a očekával, kdy jej madam Pomfreyová pustí za jeho kamarádkou. V tom se dveře konečně otevřely a před Newta předstoupil profesor Brumbál.

,,Pokud chceš, už můžeš..."

Newt jej však nenechal domluvit, zběsile kolem něj prošel rovnou na ošetřovnu.

,,Jít." uchechtl se.

Zrzek prošel okolo chlapce se zlomenou nohou, dívka se zraněním způsobeným nevydařeným lektvarem nebo i pacienti napadeni...magickými tvory. Když došel k poslední posteli, ležela na ní dívka s kudrnatými vlasy která již nabrala lepší barvu do tváře.

,,Newte." pousmála se Mia. Byla tolik ráda že ho vidí. Zaslechla totiž o jeho výčitkách svědomí, proto jej chtěla ujistit že vina na jeho straně určitě není.

,,Mrzí mě to. Kdybych tak..."

,,Newte prosím. Tak to není. Není to tvoje vina. Nemůžeš za nic. Naopak. Kdyby jsi tam nebyl...utopila bych se." pousmála se a pohladila jej po hřbetu ruky.

,,Myslel jsem že...že je konec. S tebou konec." zamumlal a sklopil pohled.

,,A nechat tě tu? Samotného na pospas tohohle světa který nám nerozumí?" pousměje se mile. ,,Nikdy..."

Tiše si hleděli do očí, ani jeden ani jednou neuhnul pohledem. Tuto krásnou chvilku však přerušila madam Pomfreyová kterou následoval profesor Brumbál.

,,To snad nebude nutné." opakoval profesor, a marně se snažil jí přesvědčit.

,,Ale no tak Albusi. Oba víme že to stvoření je nebezpečné. A pokud má nadále napadat..."

,,Ale smrt nikdy nebyla tím nejlepším a už vůbec ne jediným řešením." ohradil se profesor.

,,Cože? V-vy ho chce-chcete..." zakoktala Mia.

,,Ne. Nikdo nikoho nechce..."

,,Slečno, ten tvor je velmi nebezpečný a mohl by..."

,,Ale...ale to p-přeci nemusí znamenat okamžitou smrt. Vždyť hastrmanec...se málokdy vyskytuje na hladině." koktala Mia.
,,A když se pokusíme zjistit jak se s tvory jako je tenhle vypořádat, magická zvířata se budou moci navrátit do kouzelnické kultury...a-a..."

,,Nemluvte hlouposti, slečno Cowellová. U zvířat nikdy nevíte co mohou způsobit. A teď už zůstaňte v klidu, nezapomínejte na to že jste se topila." zamumlala když připravovala denní dávku prášku.

,,Prosím." zašeptala, načež se madam Pomfreyová otočila.

,,Neubližujte mu." zaprosí Newt a oba s nadějí pohlédnou na profesora Brumbála.

Madam Pomfreyová si povzdechla a odkráčela k jinému pacientovi.

,,Nebojte se. Udělám co bude v mých silách." pousměje se Brumbál a se slovy ,,brzy se uzdrav'', odejde z místnosti.

Newt Miu s nadějným úsměvem chytne za ruku. Byl to...kouzelný moment. ,,Jsem tak rád že jsi v pořádku."

.

,,Co jsem slyšel od Jacoba ti obětavost zůstala." namítl Newt když připravoval léčiva pro své tvory.

,,Záleží mi na nich. A co vím tak i tobě." usměje se Mia. ,,Je to dost zřejmé, protože tohle...tohle je neuvěřitelné, Newte. Dnešní kouzelnická společnost nepřijímá magické tvory, a ty jsi....dokázal jsi jim že jsou...že jsou...fantastická."

Newt se zastavil, pomalu se na ni obrátil. Jak je možné že ho její slova vždy takto zahřála u srdce? ,,Četla jsi..." naznačil.

,,Běžela jsem si pro výtisk hned druhý den. Doma jsem tu knihu otevřela a...řekla si, páni. O-on to vážně dokázal..." odpověděla tiše a prohlédla si rozházené hromádky papírů na pracovním stole.

,,Musel jsem nasbírat spoustu materiálů, ale...povedlo se." pousmál se.