Again? (Newt Scamander)

1.

Bradavice, 1927

Obloha venku potemněla a klidným kabinetem se ozývalo jen nervózní klepání do stolu kudrnatého mladíka v tmavě modrém kabátu. Jako pokaždé, když byl nervózní, uhybal pohledem před učitelem středního věku, který stál opřený o stůl.

,,Nechápu to profesore Brumbále. Říkal jste..že je s Grindelwaldem konec." opakoval ponuře a podíval se s okna ven.

,,To jsem si myslel..ale nezdá se že by se jen tak vypařil. Ve Vydrníku svatého Drába byl nahlášen další útok. Tentokrát měl smrtící následky." namítl profesor starostlivě a neklidně pochodoval dokola.

,,Má nabídka stále platí Newte." pokračuje opatrně, aby jej nevystrašil.

,,Nemůžu s ním bojovat." namítne zelenooký. ,,Není to správné." zakroutí hlavou.

Profesor si ledabile povzdechne a rozejde se k velkému oknu, ze kterého se vyjímal výhled na Černé jezero, oplývající Bradavickou školu čar a kouzel.

,,Grindelwald nedá pokoj, neustoupí dokud ji nenajde, a nepokusí se ji přemoci." vysvětloval profesor.

Newt se jen zamyšleně rozhlédl po kabinetu, jestli by se tu náhodou nenacházelo něco, co by mu mohlo byť jen trochu pomoct.

,,Pane profesore, stále jste mi neřekl o koho se jedná." odvětil.

V tom se Brumbál otočil. Věděl že bude chtít znát alespoň jméno. Šel pomalu zpět k mladíkovi. Newt v jeho tváři spatřil něco jako neklid nebo úzkost.

,,Amelia Cowellová." zašeptal Brumbál ponuře.

Rušnou chodbou plnou studentů proběhla kudrnatá dívka, svírající učebnice péče o kouzelné tvory. Za běhu narazila rameny minimálně do pěti studentů, teď pro ni ale bylo prioritou něco úplně jiného. Za necelých dvacet minut jí mělo započít věštění z čísel. Ovšem, pro tentokrát bude muset profesorka Vectorová pochopit že dříve to opravdu nešlo. Ze samého přemýšlení o tom, zdali nejde pozdě do někoho narazila.

,,Omlouvám se! Moc mě to mrzí..nekoukala jsem na cestu a..." zadrmolí omluvně a začne sbírat knihy které vyrazila sobě i poškozenému z rukou. ,,Katastrofa!" zašeptá pro sebe.

,,To nic. Taky jsem spěchal a nedával jsem pozor." zašveholí dotyčný. Ten hlas by poznala téměř všude. Zvedla hlavu a pohlédla do hnědozelených krásných očí.

Newt Scamander. Jeden z mrzimorských podivínů, ve kterém však našla zalíbení. To proto že věděla že má stejnou oblibu v magickýcch zvířatech. Akorát Newt to o ní nevěděl. Ani jeden z nich nějak zvlášť nezapadal do kolektivu, a oba to o sobě i o tom druhém věděli.

,,Ahoj Mio." pozdravil ji nesměle a sesbíral zbylé učebnice. Postavili se, a oba uhybali očnímu kontaktu.

,,K-kam tak spěcháš?" optala se dívka zvědavě a ohlédla se za sebe, jako by snad doufala že za ní nestojí někdo, za kým právě Newt tak zběsile běžel.

,,N-no..já vlastně si potřebuju vyměnit učebnice a..a...zapomněl jsem
na to..takže..." vykoktal a poškrábal se na zátylku.

Dívka jen ústy naznačila aha a pozorovala jak chlapec nervózně couvá.

,,Budu muset běžet...a-abych to
stihl." vysvětlil a poukázal za sebe. Vypadal docela uspěchaně. Nehodlala ho proto Mia déle zdržovat.

,,J-jasně. Běž. Tak...se měj." mávne a pozoruje zrzavého chlapce, jak se jí ztrácí z dohledu. Málem by při tom zapomněla na to že ještě před chvílí také spěchala. Když se kvůli jistému zdržení chystala nastavit o něco rychlejší tempo než předtím, zahlédla něco velmi podivného. Malé zvířátko, které se hnalo pár metrů před ní chtělo zmizet ve skvíře mezi oknem a zdí. Teprve když se přiblížila, zjistila o jakého malého vetřelce se jedná. Malý, trochu tlustý Hrabák. Pravděpodobně nebyl tlustý, jen měl svou kapsu plnou blýskavých věcí. K tomuto závěru Mia dospěla tak, že postřehla jak se hrábakovi vysypalo pár zlatých mincí.
Dala si jedno a jedno k sobě, a došlo jí že se musí jednat o jednoho z Newtových svěřenců.

,,Newte! Počkej!" zkusila zakřičet, jenže to už se jí Newt naprosto ztratil z dohledu. Asi by ho měla chytit, a vrátit mu ho. Určitě by byl hrozně vyděšený až zjistí že mu Hrabák chybí. Rozešla se proto nenápadně směrem ke škvíře, kde se pokusila nifflera polapit. Možná by mohla použít nějaké kouzlo, ale měla strach že by mu mohla nějak ublížit. Kouzelná zvířata pro ni byla velmi důležitá. Snad důležitější než cokoliv jiného.

,,No, tak...pojď sem maličký." mumlala si pro sebe. Když v tu ránu ji napadl způsob jak jej vylákat ven. Všimla si totiž její opodál stojící spolubydlící Samanthy, která v ruce držela velmi blýskavě vyhlížející brož. Bez rozpaků k ní přiběhla.

,,Ahoj Samantho, můžu si to na chvíli půjčit?" optala se neohrabaně a opatrně jí vzala brož z ruky.

Vysoká blondýna v nebelvírském hábitu byla zvyklá na podivnou povahu své spolubydlící. Proto se raději na nic nevyptávala.

,,No..dobře." usmála se rozpačitě a sledovala brunetku jak se od ní rychlostí blesku vzdaluje.

Mia položila ke škvíře zlatý šperk, který na oko vypadal velmi draze. Muselo to vypadat komicky, ale většina chodby se již vyprázdnila, z důvodu že většina studentů měla následující hodinu až na levém křídle.

,,Notak, vylez.." zaprosila se zaťatými zuby a sledovala malý hrabáčí nos, jak pomalu vyčuhuje ze štěrbiny.

Když se chtěl natáhnout, pohotově jej Mia polapila mezi ruce a opatrně ho položila do své kapsy od hábitu. Vzala brož, kterou si již stihl nasoukat do kapsičky, a pomalým krokem se vydala za svou blonďatou kamarádkou.

,,Děkuju." zazubí se a podá kamarádce brož.

,,Není zač.." odpoví nejistě, a začne šperk prohlížet, zdali s ním není něco v nepořádku.

Na připomínku Mia neměla čas. Popadla učebnice které si odložila na parapet okna, a rozeběhla se směrem, kterým měla namířeno už dlouho. Zastavila se u jednoho s obrazů, za kterým měla vyhlídnutou zkratku, a rychle, snad nepozorovaně se vytratila z chodby....