Cinderella /Ben Hardy

Questions

Neřekla bych, že dnes byl nejtěžší pracovní den co jsem měla a za to vděčím zase jen Benovi, který se o to přičinil nevědomky svým včerejším výkonem, kterým Bellu zcela ohromil. Díky popisování jeho postavy, obličeje a kariéry, do které se chce ona sama také namontovat, neměla čas na to omylem shazovat hrnky ze stolu, či rozsypávat cereálie na stole. A já tak mohla pomáhat i Hann, která je tu na vše sama.

,,Poslední." otřu si čelo, když na stůl postavím poslední krabici o několika litltrech balené vody na desku stolu a když se posadím, zjišťuji, že má záda dnes narovnat nepůjdou.,,Konečně." přitaká stejně znaveně černovláska a snaží se zastrčit uvolněné prameny z drdolu za uši.,,Nezdrží tě to moc, přeci jen, měla jsi končit už před půl hodinou." vyčítaje si, pohlédne na své hodinky. Zavrtím hlavou a rovnou sáhnu pro jednu malou láhev vody, kterou po přiložení na rty vysaji až na dno. Se smutným výrazem hodím prázdný plast za záda a moc dobře vím, že po těch letech co mám tento trik naučný, letí do koše plastů. Hannah jen stejně jako vždy pokroutí hlavou a vydechne překvapením všechen vzduch z plic.,, Potřebuješ ještě něco?" optám se starostlivě, když ze šuplete lovím svou tašku a vím co musím rozhodně otci říci. Ne o mě, co já, u mě trpí pouze srdce, zbytky sebevědomí a psychika, ale takhle žena, tu dělá více než šest let, všechnu práci, která by se spíš někdy rovnala té mužské, za mizerný plat a odměny nedostává kvůli tomu, že její dcerka je jednou za rok nemocná a ona s ní zůstane týden doma.,,Jsi moc hodná, ale už běž, ať mi máš zítra co vyprávět o vystoupení." mrkne nadšeně, ale dle ztrápeného výrazu vím, že tyhle ukrutně těžké bedny nebyly dnes ta poslední těžká práce.,,Tak pa." sehnu se k ní, sedící na židli a přivinu si ji do pevného objetí.,,Ahoj a děkuji ještě jednou." pousměje se mi kousek od ucha a já jen na přijmutí jejích díků pokývu hlavou. Ve dveřích se ještě rozloučím krátkým mavnutim a má procházka městem, může slavnostně začít.

Víte, už jako malá jsem milovala město ve kterém jsem se narodila a můžu říci, že jsem hrdá britka a miluji svou zemi, královnu a vše spojené s mým rodištěm. Mohla bych jet svým malým autíčkem, ale vždy raději chodím kratší úseky pěžky, abych si užila čerstvého vzduchu a procházela se zpletitými uličkami, ve kterých zůstanou i zlé myšlenky deroucí se na povrch. Při ovanutí větříkem už vím, že brzy přijde dešťavý podzim a já do svého šatníku budu muset zabudovat nepromokavý kabát, čepici a poté i šálu, tudíž při mé chladnokrevnosti poté vypadám jako eskimák. Při obejití nižší budovi, zjišťuji, že toto místo po včerejšku moc dobře znám a když zahlédnu v okně siluety několika mužů, kteří vzpírají činky, nedá mi se nepodívat, abych zajistila, zda ten úžasný blond kluk není jedním z nich. Vypadám v tu chvíli jako nedozrála pubertální holčička, která s kamarádkami ve sprchách po tělocviku starších kluků, pozorovala jejich nahá těla pod návalem vody. Samozřejmě beru si jen příklad. Ne, vůbec jsem to nedělala. Za co mě máte?

Přihmouřím oči, abych mezi škvírou rolet něco viděla a skoro se natisknu na ono sklo, jen kvůli tomu, abych zjistila, že náš blonďáček tam není. Možná je to dobře, protože nevím jaká by byla celá reakce, kdybych ho tam přeci jen zahlédla. Možná bych za ním šla, možná ne a pokračovala bych ve své cestě. Nebo ještě ta třetí možnost, která ke mě sedí nejvíce. Stála bych tu a civěla na něho až do doby než by si obličeje za oknem on nebo někdo jiný všiml, přičemž poté bych se vydala na úprk.

Vím, že už jsem jen pár uliček od baru Black Rose, kde se za ani ne hodinu zase předvede Samík v celé kráse, Molly si pobrečím na rameno a Theo mi namíchá skvělý drink, po kterém půjdu domů s osmičkami před očima. U vchodu si vybavuji okamžiky, kdy jsem tuhle včera stála s ním a vysvětloval mi jméno jeho přirození.,Hardy." špitnu si nevědomky pro sebe a na tváři se mi při vzpomínce na jeho nevinný úsměv při této větě, vykouzlý ten největší úsměv, který se snažím při vstupu lehce ukrýt do dlaně, aby se mi nedostalo otázek.