Cinderella /Ben Hardy

Assurance

Soboty, jsem měla vždy nejraději. Sestry i matka totiž sobotu a někdy i neděli berou jako své zkrášlovací dny. Po obědě pilates, jóga, poté manikúra, pedikúra a k večeru kadeřník a kosmetika. Já na takové věci nejsem a hlavně jsem ráda doma s tátou sama. Vždy když ty tři grácie odjedou, odjednáme si pizzu a hrajeme spolu na televizi válečné nebo závodní hry. A navíc vždy vyhrávám, co lepšího si přát?

Stejně by tomu mělo být i dnes, tedy kdyby mi pár minut po probuzení zase mysl nezaplula do známých vod, zelených očí.
Na posteli již několik minut přemýšlím nad tím, jestli vzít telefon a napsat mu, že s ním nikam nepůjdu a nebo napsat: Dobře těším se. Dvě hloupé, tak obyčejné zprávy mi však dávají zabrat už víc než deset minut.

Vzpomínám na jeho úsměv z cukru a na ten pocit který jsem měla, když mi několikrát dýchl do obličeje a já v jeho dechu cítila mátu. Ještě teď se z toho celá klepu a přistihnu se jak tisknu kolena k sobě. Nemůžu s ním sice chodit, ale můžu mu být nablízku.

Pohrkaně se natáhnu na druhou stranu postele pro telefon, stále v růžovém krytu.
Pohlédnu smutným pohledem na roztomilého medvídka s třpitivým tričkem, který mi ještě včera ráno přišel jako nejlepší kryt na telefon, ale kéž by tomu bylo tak i dnes.

S těžkým srdcem můj oblíbený kryt sundám a vložím do šuplíku v nočním stolku. Tímto krokem jsem si alespoň trochu oddálit nekonečné rozhodování o tom co napsat. Oddalování rozhodnutí, je moje silná parketa, proto z unknown number přejmenuji číslo na Ben. Teď už to neoddálím ničím.

Takže jak začít.

Ahoj

Páni, to jsem toho napsala. Měla bych se vzpamatovat a představit si, že opravdu píšu nějakému ze svých přátel. Jenže on není ani můj kamarád, vlastně nejsme nic.
Čelo si promnu prsty a říkám si, proč jsem tak hloupá a nenapíšu to úplně normálně.

Ahoj, dobře, děkuji za zprávu. Budu se taky těšit.

Není to tak těžké, když chvíli přestanu myslet na to, jak je pro mě nedosažitelný. A že on je pro takovou ošklivku nedosažitelný. Když jsem byla mladší a stála jsem před tím stejným zrcadlem jako stojím teď. Hrála jsem si na to, že je to kouzelné zrcadlo a ptala se ho, jestli mu příjdu krásná.

Kdybych se ho zeptala dnes, vím co by mi  řeklo. Nejsi a nikdy nebudeš. Široký nos, úzké rty, nesouměrný obličej a oplácaná postava, tohle jsem já. Hraběnka z bažin.

I když svůj odraz nenávidím, dívám se do zrcadla častěji než kterákoliv nádherná holka a zkoumu každý detail, který se mi nelíbí, každou nerovnost na mém škaredém obličeji.

I když si stěžuji ani mě nehne na sobě pracovat. Proč? Protože by to stejně nepomohlo, přesně tak jak říká Bella. Jako malá jsem se ráda koukala na modelky a obdivovala je, jak jsou krásné, vysoké a štíhlé, přičemž toto mé nadšení opadlo, když mi Bella při sledování jedné americké soutěže řekla, že by mi museli transplantovat celý nový obličej, aby mě do takové soutěže někdy vůbec vzali. Od té doby všechny mé sny o kráse opadly a zahrabaly se hluboko do země.

Ťukání na dveře mě vyruší z mého povídání si se zrcadlem a proto malátným krokem otevřu velké bílé dveře s pozlacenou klikou.

,, Dobré ráno princezno." omráčí mě otec úsměvem a v rukou drží tác s koblihami a mlékem v skleněném džbánku.

,,Dobré." převezmu od něho nadšeně celou snídani a mlsně se zadívám na talíř plný koblih.,,Ty jsou s jahodovou náplní?" olíznu si rty a nadšeně se zazubím.