Draco nechápal, kam Harry tak najednou zmizel, ale pokrčil nad tím rameny a schoulil se na gauči. Chtěl si přivolat deku, ale uvědomil si, že nemá hůlku. Zběsile mrkal, aby se nerozbrečel. Dnešní den byl opravdu náročný. Nejprve strach o matku, potom zrada vlastního otce, ztráta hůlky a nakonec let na prehistorickém koštěti. V tuhle chvíli chtěl nejvíc ze všeho usnout v Harryho objetí a na všechno zapomenout.
Jako na zavolanou vstoupil do místnosti Harry a když viděl, jak se Draco třese schoulený na gauči, okamžitě si k němu klekl a něžně mu prohrábl vlasy.
„Nikdy jsem se moc nesnažil pochopit proces, jak si hůlka vybírá kouzelníka, ale myslím, že i když mi dobře posloužila, stále patří tobě,“ zašeptal a podal Dracovi podlouhlou krabičku.
Draco na Harryho chvíli zmateně zíral, než v šoku vykulil oči. Převzal si krabičku, opatrně po ní přejížděl prstem a pohled upíral na usmívajícího se Harryho.
„Je to…,“ nemohl to doříct, ale Harrymu bylo jasné, na co se chce zeptat.
„Ano,“ usmál se Harry, „je to tvoje stará hůlka. Omlouvám se, že ti ji vracím až teď.“
Draco okamžitě zavrtěl hlavou: „To je v pořádku. Kdybys mi ji dal dřív, měl by ji teď můj otec.“
ČTEŠ
Spolupráce (HP FF)
FanfictionTřicet double drabbles o tom, jak může jeden pohled změnit vše. O tom, jak vynucená spolupráce může vést k lepšímu poznání, i o tom, že ne vždy je přítel ten, od koho to čekáme a že štěstí se dá najít i tam, kde bychom ho rozhodně nečekali.
