Kdo jsem ?

- 41 -

Z pohledu Riki

Moje oči jsou tak... těžké. Snažím se je otevřít, ale marně. Nezvládám ani tak základní věc. Jak to? Musím se pořádně soustředit, aby se moje víčka zvedly alespoň o pár milimetrů. Cítím se unaveně, jako bych nespala několik let. Co? A proč nemůžu pohnout rukama? Jsou svázané. Co se to děje? Moment, celá jsem svázaná. Tělo mám přivázané provazem, tlačí mě do hrudi. Špatně se mi dýchá. Ruce spoutané za zády.

Když oči konečně otevřu celé, spatřím vnitřní prostor dodávky. Hm, připadá mi spíše menší, vlezli by sem maximálně 4 lidé. Sedím na malé židli, vpředu dodávky spatřím 2 muže, vůbec si mě nevšímají. O něčem se baví, ale nerozumím jim. Slyším hlasy, slova. Ale význam vět mi uniká. Vše jako by splývalo dohromady. Chci zakřičet o pomoc, ale v ústech ucítím roubík, takže si to rozmyslím. Raději na sebe nebudu upozorňovat. Bylo by nelogické hned ukázat, že jsem vzhůru, určitě mě omámili.

Co tady dělám? Jak jsem se sem dostala? Musím odsud co nejdříve pryč, dát vědět týmu. Třeba mě už hledají. Jak dlouho tady můžu být? Pár hodin?

Riki, mysli chytře, nepanikař. Mozku, to se ti lehko řekne. Ty nejsi přivázaný k židli v cizí dodávce. Co přesně se včera stalo? Utíkala jsi před nimi, v parku. Doháněli tě. Potom.. Telefon! Volala jsi Mikovi. Slyšel tě? Třeba mi nerozuměl a vůbec netuší, co se děje. Kde ten telefon vůbec mám?

,,Aaaa, naše princezna se probudila. Nedělej problémy a nic se ti nestane, jasný? Nechceme ti ublížit." To určitě. A tu princeznu si příště odpusť.

,,Že se ale snažila, co? Utíkala, i když věděla, že ji chytíme," druhý z nich má ze mě srandu, vzápětí oba vypuknou v hlasitý smích.

Hm.. Cítí se sebevědomě. Takže hrozí, že udělají chybu. Třeba budou nepozorní a podaří se mi utéct. Ale hned ne. Co když mě zavedou přímo k té Elisabeth? Předpokládám, že jsou od ní. Možná i tuší, kde je Bella. Takže jinak. Musím se chovat poslušně, jako že jsem se vzdala. Aby ve mně neviděli nebezpečí, ale křehkou mladou dívku. Zatvářím se pokorně a smutně. Musím být obezřetná.

,,Jsme tady, běž pro ni," řidič rozkáže druhému muži. Takže ten mu velí. Nechápu proč, je menšího vzrůstu, silnější postavy. Muž ho ale poslechne. Poté, co auto zastaví, vystoupí ven. Uslyším blížící se kroky. Otevře dveře dodávky, oslní mě bílé světlo. Musím přimhouřit oči, začínají mě pálit.

,,Nedělej hlouposti. Nechci ti ublížit. Teď tě odvážu od židle, poté půjdeš s námi. Pokud se o něco pokusíš, umře tvoje drahá kamarádka. To bys určitě nechtěla, že?"

Koho tím myslí? Jaká kamarádka? Jedná se o Bellu? Přivezli mě k ní?

,,Je to jasné?"

Pouze přikývnu na souhlas. Mohla bych se pokusit utéct, ale netuším, kde se nacházím, kolik je zde lidí. Nebylo by to rozumné. Navíc, pokud mám možnost dostat se k Belle, byla by ode mne nerozvážnost vypotřebovat svoji šanci na útěk hned teď. Musím zjistit, kde jsem.

Začne mě odvazovat, nejdříve nohy, poté ruce a zbytek těla. Po chvíli přemýšlení mi vyndá z pusy roubík. Když vystoupíme ven, oslnivé světlo začne snižovat svoji intenzitu. Doufala jsem, že mě nechá jít takhle, ale ruce mi opět sváže k sobě. Řidič s dodávkou odjíždí pryč. Rozhlédnu se kolem sebe. Mám pocit, jako bych byla... V podzemí? Je tady chladno, vysoký strop svítí stejnou barvou jako zbytek prostoru. Zářivě bílá. Proč tak pro oči nepříjemná barva?

,,Hezká barva, že? Jistě toho hodně vidíš. To zde máme speciálně pro naše hosty." podívám se na muže v černém oblečení a teprve až nyní si všimnou černých brýlí na jeho obličeji.