Kdo jsem ?

- 4 -

Chtěla jsem ji políbit, chtěla jsem ji políbit... chtěla jsem ji POLÍBIT ! To nemůže být pravda... Co kdyby nepřišel Alex ? Opravdu bych to udělala ? A co kdyby se probudila a viděla mě ?

Tyhle myšlenky se mi honily hlavou po cestě domů, pořád dokola. A nevěděla jsem, co s tím. Když zavřu oči, tak pořád vidím její tvář, její modré oči a blonďaté vlasy, její milý úsměv. Nedokážu ji dostat z hlavy, pořád na ni musím myslet. Cesta mi uběhla celkem rychle, dětský domov není daleko, sotva 10 minut. Ale vůbec se mi tam nechce. Není to tam špatný, vychovatelky i děti jsou hodné a milé, ale domov vám to nenahradí...

Zase si vzpomenu na tu nehodu, jsou to už sice 2 roky, ale pamatuji si to, jako by to bylo včera...

Byl čtvrtek odpoledne a já se těšila až dojdu ze školy domů. Rodiče říkali že přijedou později, protože jeli s bráchou něco vyřizovat. Samotné se mi doma být nechtělo, tak jsem napsala Katie a šli jsme ven. S ní se člověk nikdy nenudí, takže odpoledne strávené s ní vždycky stojí za to. Procházeli jsme se, šli si něco koupit k pití a jídlu a ani ve snu mě nenapadlo, že ten den se mi změní celý život... Zrovna když jsem se chystala jít domů, zazvonil mi telefon. Podívám se na display a vidím cizí číslo, nevím jestli ho vzít, ale nakonec to udělám.

,,Prosím?"

,,Dobrý den, tady Nemocnice ***, mluvím s Riki **** ?"

,,Ano mluvíte, stalo se něco?" Podívám se vyděšeně na Katie a ona se neslyšně zeptá : Co je ?

,,Bohužel, máme pro vás špatnou zprávu. Vaši rodiče a bratr měli autonehodu. Mohla byste sem prosím přijet?"

,,Co-o, ne-nehodu? Ehm.. ano, jistě, hned přijedu."

Típnu hovor a Katie se vyděšeně zeptá:

,,Riki? Riki co se děje?"

,,N-naši měli nehodu... i s bráchou... já.. já musím hned jet do nemocnice..."

,,Panebože! Tak počkej já řeknu taťkovi ať nás tam hodí jo ? Pojedu tam s tebou, neboj se, to bude určitě dobrý." snaží se mě uklidnit...

Po příjezdu se na recepci hned zeptám:

,,Dobrý den, volali mi, že moji rodiče a bratr měli autonehodu."

,,Vy jste Riki ****?"

,,Ano, jsem."

,,To mě mrzí... měla byste si promluvit s doktorem. Zrovna jsem jde."

,,Dobrý den, jmenuji se doktor Hastings, vy budete Riki že? Prosím následujte mě"

Katie jde za mnou, ale celou dobu mlčí.

,,Ano, co se stalo ? Kde jsou rodiče a brácha ?"

,,Je mi to upřímně moc líto, ale vaše rodina měla autonehodu. Nemohli za to, nějaké auto do nich na křižovatce ve veliké rychlosti najelo. Váš otec.... váš otec byl na místě mrtvý, vaši matku a bratra právě operují. Upřímnou soustrast."

Svět kolem mě zpomalí, nic nevnímám. Taťka... umřel ? Nedokáži zastavit slzy a Katie mě zezadu obejme. Dojdeme k operačnímu sálu a tam čekáme, jak dopadne jejich operace. Nevím, jak dlouho tam sedíme, ale připadá mi to jako několik hodin. Když ze dveří vyjde další doktor a něco pošeptá do ucha doktoru Hastingsovi, vím, že je zle. Jeho výraz ještě více zesmutní a jde pomalu ke mně.

,,Riki, je mi líto, ale vaše matka a bratr... to.. také nepřežili. Naši doktoři udělali co bylo v jejich silách. Je mi to upřímně moc líto, já..."

Víc si z toho dne nepamatuji. Právě jsem přišla o celou rodinu... Tahle jediná věta mi zněla v hlavě a nic jiného mě nezajímalo. Několik dalších dní mám jako v mlze, až od Katie jsem se dozvěděla, že jsem se tam úplně složila, proto mě odvezli k nim domů, kde jsem pár dní zůstala. Prakticky jsem nevylezla z postele, celé dny jsem jenom ležela, ani jíst jsem nechtěla, ale Katii mě vždycky donutila aspoň kousek něčeho sníst. V noci jsem vůbec nespala, pouze jsem se převalovala. Katie si toho všimla a byla kvůli mě také vzhůru... Jsem jim za to strašně vděčná, že se o mě tak hezky starali. Po pár dnech za mnou přišla policie, aby mi řekla detaily. Výsledek zněl, že nic neví. Neví, kdo to udělal, jaké to bylo auto, nejsou žádní svědci. Nic se neví. Do toho za mnou přišla sociálka a musela jsem se přestěhovat do dětského domova. Nechtěla jsem tam, ale neměla jsem jinou možnost. Do školy jsem začala chodit až po pár týdnech. Všichni kolem mě chodili po špičkách a říkali mi, jak je to strašně mrzí. Byli mi ukradení. Katie mi říkala, že jsem vypadala příšerně. Chodila jsem jako omámená, nic mě nezajímalo, skoro jsem nemluvila a strašně jsem se uzavřela do sebe. Ale Katie při mě stála, pořád se se mnou o něčem bavila. Je úžasná a nikdy jí to nebudu moct vrátit. Sice to trvalo, ale díky ní jsem to překonala a dokázala jsem se chovat zase normálně. Policie pořád nic neví, po dvou letech se nic nezměnilo...

Zahnala jsem ty myšlenky někam hluboko do mysli a přišla do dětsáku. Prošla jsem chodbami, až jsem došla do svého pokoje, který sdílím ještě s jednou holkou - Madison. Ale nebyla tam pouze Madison, ale i jedna vychovatelka - paní Rogersová.

,,Dobrý večer," pozdravila jsem a čekala, co se bude dít.

,,Ahoj Riki, jak ses dneska měla?"

,,Dobře, děkuji za optání. Děje se něco?"

,,Vlastně ano... dnes mi volala policie, prý mají nějaké novinky ohledně té nehody..."

,,Už ví kdo to udělal?" svitla ve mě kapička naděje.

,,Ne bohužel... já myslím, že by sis s něma měla promluvit sama, zítra odpoledne sem přijedou."

,,A co teda zjistili?"

,,Přijedou ve 3, tak tady buď včas," odbude mě a odchází z pokoje. Takže si budu muset počkat na zítřek. A to se ještě musím vidět s Katie... Zítřek bude náročný, ale jsem strašně zvědavá. Třeba už se to brzy vyřeší, možná už to skončí...

Tak to je pro dnešek vše. Děkuji vám za přečtení. :) Budu ráda za každý votes nebo za vaše komentáře.

PS: Ano, v realitě by asi takhle situace probíhala jinak, ale nejsem doktor, spisovatel nebo bůh ví co, pouze píši vymyšlenou fikci, tak buďte prosím schovívaví :D Zatím můžete v komentářích hádat, kdo zavinil jejich nehodu ;)