Kdo jsem ?

- 29 -

Nevím jak začít... Mám takovou radost z toho, že se probudila a je v pořádku, že mi došla slova.

Posadím se na židli vedle ní.

,,Ahoj Riki, jsem ráda že jsi tady."

,,To je snad jasný. Měla jsem o tebe takový strach. Bála jsem se, že... že..."

,,Neboj, probudila jsem se, to bych ti přece neudělala. Riki já... chci se ti strašně moc omluvit. Měla jsi pravdu, od začátku a já... místo toho, abych ti věřila, tak jsem věřila jemu. A tebe jsem úplně odstřihla. Moc mě to mrzí, můžeš mi to prosím odpustit?"

Zní tak nešťastně, to se na ní prostě nemůžete zlobit.

,,To víš, že můžu. Prostě jsi myslela, že by ti nikdy nelhal. Stejně nechápu, že to udělal, ublížil ti..."

,,Já taky ne. Proč by to dělal? Co jsem mu udělala? Nebo tvoje rodina? Pane bože... Můj strejda je vrah.. Zabil je. To snad není pravda," rozbrečí se a hledá kapesník.

Sednu si k ní na postel a obejmu ji. Chudák, co si musela prožít..

,,Katie, neplač. Už je dobře, chytili jsme ho a neublíží ti. Bude to zase dobrý."

,,Dobrý? Jak to může být dobrý? Ten hajzl nám všem lhal, říkal že... že nikomu neublížil. Já jsem ho bránila, i před tebou.. Ty jsi věděla, co je zač, jenže já tě neposlouchala. Zabil ti rodinu, jak se ti můžu vůbec dívat do očí?"

,,Poslouchej, ty za to nemůžeš, jasný? To on to udělal a bude za to pykat."

Nechci ji zatěžovat tím, že to udělal na něčí rozkaz, tudíž pravé vrahy nemáme. Teď by měla odpočívat, na špatné zprávy je času dost.

,,Děkuju, jsem ráda, že tě mám. Máš pravdu. Už je po všem. A měla bych ti poděkovat i za záchranu," zase na ní vidím ten zářivý úsměv, který mě vždycky okouzlí.

,,To nestojí za řeč, vážně."

,,To není pravda. Jsi moje hrdinka, říkali, že ses pro mě obětovala a riskovala jsi život. Nikdy ti to nezapomenu Riki, děkuju."

,,Hele vážně v pohodě, já... Moment, říkali?"

Cože??

,,Ty si to nepamatuješ?"

,,Ne, vím jen, že jsem byla na té chatě a poté mě někdo nutil jít dolů ze schodů. A pak jen tma a probuzení v nemocnici."

Ona si to nepamatuje...

,,Takže si nepamatuješ..." zarazím se, ale neřeknu to, co chci, ,,tu střelbu?"

Zdá se mi to nebo vidím v jejich očích úlevu, když řeknu něco jiného?

,,Ne, bohužel. Ale doktoři říkali, že bych si měla časem vzpomenout."

,,Určitě to bude brzy."

,,Ehm, jo jasně. Riki, jsem celkem unavená, kdyby jsi..."

,,Jo jasně, stavím se zítra?"

,,To nemusíš, chtěla bych být chvíli sama, jestli ti to nevadí."

,,Dobře, jak dlouho?"

,,Ozvu se ti, ano? A moc děkuji, vážím si všeho, co jsi pro mě udělala. Jsi moje nejlepší kamarádka, mám tě ráda."

,,Tak ahoj." rychle odejdu z pokoje, aby neviděla to zklamání.

Nic neví... nejlepší kamarádka...