Pretty woman - DRARRY ✔

10. Deset minut slávy

Draco se naposledy zastavil před dveřmi jejich společné kanceláře. V odraze skla si stihl všimnout, že je celý zmuchlaný a upravil límec šedé tkané košile, zhluboka se nadechl a zavřel víčka. V další sekundě otevřel dveře a napěchoval se dovnitř, aniž by ty oči ještě otevřel. Pokud se má pokořit a vyloudit ze sebe nemalfoyovskou omluvu, nechce to vůbec kolem sebe vidět. Nechtěl vidět ten prvopočáteční šok nebo snad výsměch ve tváři kdysi obávaného Harryho Pottera. Nebyl na to zvědavý a možná, že jeho hrdost by to v danou chvíli neunesla. Už tak bylo pod jeho úroveň něco takového udělat.

„Poslyš, Po-Evansová, já... Omlouvám se ti. Za všechno, za včerejšek, za to, že jsem byl tak zbrklý. Byla to chyba a mrzí mě to, nemělo se to stát a přestřelil jsem, to vím, tak doufám, že to nebudeš zbytečně rozmazávat a můžeme prostě dál pokračovat v naší práci stejně jako předtím," znovu vzdychnul, ale tentokrát na znamení spokojenosti. Jo, tohle znělo dobře.

Tak a má to všechno za sebou. Dostal to ze sebe a může dál, dělaje, že má čisté svědomí, zkoušet Pottera svést.

Otevřel oči.

A jediné, co mohl spatřit, byl prázdný stůl a u něj prázdná židle.

Dělá si z něj blázny?

Tak on celou noc přemýšlel o tom, jak to celé spravit, trénoval omluvy, na které v životě nebyl zvyklý a on, tedy ona, tady vůbec není? A kde vlastně vůbec teda je?

Už byla dávno pracovní doba, Harriet Evansová měla být v kanceláři. Přece vždycky, když Draco přišel, ona už tady byla jako první, nikdy se nezpozdila.

Stalo se něco?

To je kvůli tomu včerejšku?

Nebo... Se jí vážně něco stalo?

Nebodl ho u srdce žádný osten strachu, viny nebo obav nebo co to vlastně mělo bodat, jak to tak často mudlové říkali, ale pocítil podivné nutkání projevit lítost nad tím, že pokud někdo Evansovou milostivě třeba odkrouhl, on nestačil okusit křivky jejího těla.

Sakra!

Odložil na svůj pracovní stůl hůlku a teprve pak si všiml něčeho pohyblivého na Potterově... Evansovic nástěnce.

NÁHRADNÍ DOVOLENÁ!

Hlásala vizitka, která měnila barvu i styl písma a mávala sebou ze strany na stranu.

Takže Evansová si vzala dovolenou. Škodolibě se pro sebe pousmál, bral to v podstatě jako své malé vítězství, i když možná jen Pyrrhovo.

Takže měl pravdu. To bylo kvůli němu a tomu včerejšku. Sebevědomě a se zadostiučiněním se pro sebe dál usmíval, až se mu kolem koutků tvořily drobné dolíčky, a dal by cokoliv za to, že teď se mu oči určitě leskly nebývalou spokojeností.

Takže Pottříková je z něj paf? Podlomila se jí kolena?

***

Harriet stála a civěla na osobu, která vystoupila z jejího krbu.

Zprvu jen nechápavě prohlížela každou křivku mužova těla, ale když se otočil, na tváři se jí objevil mírně zděšený výraz. Vytřeštila oči a málem upustila hrnek s kávou, který si s sebou vzala do chodby a který ji po ránu zahříval dlaně.

Na tváři muže nebylo o nic méně podobný výraz, ale blížil se spíš k překvapení, než samotnému děsu.

V tu chvíli ji napadlo, že takhle se to přece nemělo odehrát. Že je ještě příliš brzy a že to neměla nechat tak daleko zajít.