garden of roses ✓ (Ereri / Riren)

19.

Přišel jsem do místnosti, kde jsem Erena naposledy viděl. Jsem naštvaný, nevím ani na koho pořádně, ale vytáčí mě to, že je to vše tak složité, jen kvůli Erenovi. Stál jsem tam a vztek ve mně neznal konce. Je to všechno kvůli němu! Oči mi už vřeli rudou barvou a proměna se hlásila o slovo, ale já jí to nedovolil. Rukama jsem shodil vše, co bylo na komodě vedle mě, abych alespoň trochu vybil tu zlost. „Co se děje?" Nechci mu ublížit, ale tak nehorázně mě štve, že mu mám chuť něco provést. Kopnu do té stejné komody a ona se převáží. „Vše je tvoje vina." Řekl jsem ostře a chladně. Mé kroky se pomalu rozešli k jeho osobě, až jsem se zastavil přímo u něj. Napřáhl jsem se a pěstí jsem udeřil zeď vedle jeho hlavy. Jen mě pozoroval svýma smaragdovýma očima, ve kterých se míhal strach.

Následně jsem své ruce přemístil na jeho krk. Prstama jsem přejížděl po jeho ohryzku. Můžu to ukončit. Uškrtím ho tu a vše se tím vyřeší. Přitlačím na jeho krk. Začne lapat po dechu a rukama mě začne odstrkávat od sebe. Můj stisk se tím ale zvětšil. Podívám se na něj. Je tak nádherný, když je tak bezbranný. Líbí se mi jeho opuchlé oči a fialová barva v obličeji. „L-Le-vi, pr-o-sím." Snažil se ze všech sil vydat ze sebe cokoliv. Slzy mu tekly po tvářích, nejen kvůli nedostatku vzduchu, ale taky i kvůli tomu, že se bál konce. Najednou když jeho tělo začalo slábnout, tak se mi začali třást ruce. Byl jsem jako v záchvatu a teď se probral. Proboha, co to dělám.

Odtáhnu ruce z jeho krku. Zběsile se začal nadechovat a chytat se za svůj krk, na kterém už byli vidět malé modřinky po mých rukou. „Omlouvám se. Vážně. Nechtěl jsem to udělat." Omlouval jsem se mu. Natáhl jsem se k jeho krku a vtiskl jsem tu pusu na krk. „Levi?" Zašeptal, protože mu jeho krk nedovolil nahlas mluvit. Hlas měl, jak kdyby si ho celý vyřval.

„Co se děje?" Nechápal nic, ale já ho chápal. Dnes byl zvláštní den, který jsem nepochopil ani já sám. Vše se seběhlo tak rychle. Přestal jsem s mou dosavadní činnosti a šel jsem si sednout na postel. „Jsme v problému. Už asi všichni ví že tu jsi a že nejsi jen tak obyčejný vesničan, kterého jsem si sem přivedl." Při mých slovech složil svůj pohled dolů na své nohy. „Vím, že jsi Jaeger a že jsi taky z rodu, ale co jsem nepochopil je, že proč si tohle všechno dopustil. Proč si se prostě neproměnil a neutekl, nebo si mě mohl zabít. O co si se snažil?" Vůbec jsem to nepochopil. Měl tolik možností, ale on se tu radši nechal takhle držet.

„Já jsem to o sobě nevěděl." Zasípal. Zarazil jsem se. Jak to nemohl vědět? „Cože? Nikdo z rodičů ti to neřekl? Vždyť tě tím vyslali skoro na jistou smrt. Rody po tom vašem jdou a vy o tom ani nevíte?" Chytil jsem se za spánky. Co to bylo za rodiče? Jestli si mysleli, že pak bude žít šťastný život až do smrti, tak museli být naivní a hloupý.

Eren jen pokrčil rameny. Je mi ho líto. „Teď je to celkem jedno. Kenny chce být hlavní linií rodu, to by znamenalo že bude moct vraždit, jak se mu zachce a ty bys byl jako první." Když nad tím tak přemýšlím, tak během chvilky jsem strhl svou zeď a mluvím k němu tak upřímně. Podívám se na něj. Opíral se o zeď naproti mně a rukama měl přikrytý obličej. Pomalu a potichu se začínal rozvzlikávat.

Bylo vidět, že to chtěl potlačit, ale nešlo mu to. „Co jsem komu provedl?" Řekl tak neslyšně, že i vánek za okny byl více hlasitější. Přišel jsem k němu a objal ho. On mi ihned vpadl do náruče, jako kdyby tam už patřil. Asi jsem mu to takhle neměl říkat, přeci jenom se to teď na něj všechno sype a říct mu, že ho chce někdo zabít je další věc, která na něj rychle dopadne.

„Víš co, běž si teď lehnout. Spánek ti prospěje." Řekl jsem a projel mu prstama vlasy. „Nechce se mi spát." Odbyl mě suše. „Tak tu aspoň odpočívej. Já jdu uklidit Kennyho pokoj." Už jsem se chtěl zvednout, ale v tom mě Eren chytl za ruku. „Buď tu se mnou prosím. Měli bychom si ještě o nějakých věcech promluvit." Nejdřív jsem byl krapet skeptický, ale pak jsem přikývl. Erena jsem stejně poslal si lehnout do postele a já si sednout k němu.

„O čem si chceš promluvit?" Zeptal jsem se jako první. „O nás. O budoucnosti, na kterou jsi se ptal." Řekl malinko rozpačitě svým hlasem. Teď jsem vůbec nevěděl, jak to bude. Vím ale to, že už musíme táhnout spolu. O Erenovi ví Kenny a to nevěstí nic dobrého. Jen by mě zajímalo, jak se to dozvěděl.

„Dobře. Začal bych tím, že teď k sobě budeme upřímní a otevření." Řekl jsem narovinu. Eren přitakal na souhlas. „Takže ti řeknu jasně, že vůbec nevím, co nás čeká v budoucnu, ale jsem si jistý, že ještě nějakou chvíli spolu zůstaneme. Jestli je Kenny naštvaný, což zaručeně je, tak ti říkám, že tě nikam nepustím." Je celkem ironie, jak se o něj bojím, aby mu někdo něco neudělal, a přitom jsem to byl já, kdo ho chtěl mimo jiné i zabít. Svědomí mi ale za to chvíli nedovolí spát a ani se podívat do zrcadla na sebe.

„Levi, měl bych ti něco říct." Zašeptal a jeho smaragdové oči se vpili do těch mých. Nebyli potřeba slova, abych věděl, co mi chce říct. Byl nervózní, pravděpodobně kvůli tomu, jak zareaguji. „Já-já... Mám tě vážně hodně rád." Ruce se mu klepaly a bylo slyšet, jak se mu každé slovo zaseklo v hrdle, ale pak se nadechl a se vztyčenou hlavou mi to řekl.

Koutky úst mi zacukaly do jemného úsměvu. Naklonil jsem se k němu a provokativně si otřel svoje rty o ty jeho, až pak když jsem odpozoroval jeho omámený výraz jsem se na ně vrhl. Byl to spíš emocionální líbání, kterým jsme si sdělovali, co k sobě všechno cítíme. Nedostatek kyslíku nás ale stejně oddálil.

„Věřím, že v budoucnosti zvládneme všechno, ať už nám přijde do cesty cokoliv." Řekl jsem s nadějí v hlase.

Tohle byl poslední díl této knížky.

Děkuju vám všem, za přečtení a za všechnu vaši podporu, ať už to jsou hvězdičky, nebo úžasné komentáře. Jste úžasní.