garden of roses ✓ (Ereri / Riren)

14.

Pohled Erena:

Jakmile jsme přijeli zpět na zámek, tak se Levi rozběhl dovnitř. Vůbec nevím, co se děje a ani nevím kam mám zavést toho koně. I přesto že jsem se snažil ráno působit klidně, tak jsem ve skutečnosti vůbec nebyl. Co to mělo sakra znamenat?! Vlastně ani nevím, jestli to chci vědět. Za poslední dobu jsem se dozvěděl věcí, až to není zdravé. Radši jsem už přestal přemýšlet a šel zavést někam toho koně. Nakonec jsem se rozhodl, že ho nechám na zahradě u jednoho stromu.

Otevřel jsem velké dveře od zámku a vkročil dovnitř. Byl jsem unavený, venku jsem se sice vyspal, ale ne dost. Z tvrdé země jsem celý zlámaný. Jak ironické, před několika týdny, možná měsíci bych si na to v žádném případě nestěžoval. Otřásl jsem se nad tou vzpomínkou a vyšel schody do mého pokoje. Před tím, než jsem si šel lehnout, jsem se ještě umyl a převlékl se, ale pak jsem už usl.

Probudil jsem se venku, tam kde jsme dnes přespávali. Rozhlédl jsem se okolo sebe, ale Levi nikde. Vstal jsem a oklepal si bordel co byl na oblečení. Najednou jsem uslyšel něco jako křupání popadaných větviček. Myslel jsem si, že je to Levi, tak jsem za tím zvukem šel, jenže když jsem došel na místo od kudy to přicházelo, nic tu nebylo.

„Levi?!" Křikl jsem s vědomím, že se Levi ozve nazpět, ale nic se nestalo. Začínal jsem mít strach. „Erene?" Ozvalo se a já si oddych. Přišel jsem k němu a chtěl jsem se ho na něco zeptat, on mě ale shodil. „Promiň" Řekl tak znuděně. Sehnul se ke mně a vzal si mě do náručí. Nesl mě někam, zastavili jsme se až u nějakého stromu. Položil mě zpět na zem, přitlačil mě na strom a začal mě líbat. Chtěl jsem si ho celého přitlačit víc na sebe, jenže on mě chytil za krk a odtáhl se. „Omlouvám se." Vlepil mi pusu na čelo a jeho drápy se ocitli v mém břiše. Následně se zaryl do mě ještě hlouběji, až musel cítit, jak mu moje srdce tluče v ruce. Jedním prudkým trhnutím tak všechno ukončil.

Celý zpocený jsem se rychle probudil a zvedl se. Bože můj, tohle mě jednou zabije. Dal jsem si ruce před obličej a rozdýchával jsem noční můru. Začalo se pomalu stmívat, ale stále bylo ještě trochu světla. Zvláštní. Nikdo mě nešel vzbudit, abych pomohl s večeří, tak asi Levi zase vaří sám.

Vylezl jsem z postele a rychle jsem se vydal do kuchyně, kde mě čekal nemilý fakt. Nikdo tam není. Tak bude asi třeba ...v zahradách. Rozeběhl jsem se teda tam. Jediný, kdo tam byl, byl kůň, který se teď krmil trávou. Levi zmizel. Nějaká další zkouška? Nadechl jsem se a šel zpátky do zámku. Udělal jsem si nějaké rychlé jídlo a šel si opět lehnout s přesvědčením, že až se zítra probudím, tak tu bude. Jenže opak byl pravdou. Další den byl celý zámek zase prázdný. Nevím, co mám dělat. Kdybych odešel, tak mě zabije, ale já tu nemůžu jen tak trčet.

Celý den jsem prohledával celý pozemek, ale k večeru jsem se už nadobro smířil s tím, že tu vážně nikde není. Začínal jsem pociťovat samotu. Najednou se tu všechno zdálo chladné a prázdné. Dnešní noc jsem prospal v Leviho pokoji, protože tam byla ještě cítit atmosféra jiného člověka. Moc jsem toho nenaspal, spíš přemýšlel, jak se dostat domu. Musím vidět Mikasu, jenže nevím, kde jsem a jak se dostat domu. Okolo zámku jsou lesy a těžko tu budu hledat nějaký ukazatel.

Mohl bych zkusit proměnu. Vždyť to nemůže být tak složité. Podle všeho jsem člen rodu, to znamená že se můžu bez problému proměnit, i když nevím. Nemá to nějaká postranní rizika? I přes to, že byla hluboká noc, tak jsem nebyl unavený. Vyskočil jsem z postele a šel do knihovny. Byl jsem odhodlaný se proměnit, tak jsem i s knihou o proměnách vyšel na čistý vzduch. Dobře. Musím se přesvědčit, že žije. Ale co si to myslím, ona musí být v pořádku, ona je v pořádku.

Nalistuji si v knize to, co chci a jdu na to. Musím si vybrat silný pocit, který bude doprovázet celou mou proměnu. Pocit nedočkavosti jí vidět. Představovat si, že mé běžné tělo mi nepatří a potřebuju se dostat do mé přirozené formy. S nádechem si vyčistím hlavu a přemýšlím nad tím co nejvíc to jde. Nic se neděje! Začnu se vztekat. Chci jí vidět! Měním můj pocit, na který se budu soustředit. Bude to vztek. Naštvaně jsem si zanadával a dupnul jsem si se zlostí. Soustředil jsem se na to všechno.

Začala mě otřesně bolet hlava, ale já pokračoval. Vztek ze mě musel přímo číšit. Cítil jsem, že se mi něco děje s očima, jako kdyby se mi scvrkávali a zároveň zvětšovali, bylo to nepříjemné, ale to, co přišlo za pár minut bylo víc bolestivé. Spodní čelist se mi vysunovala dopředu a nos se mi zvláštně nakloňoval. Rukama jsem se chytil za tvář a snažil se snášet tu bolest. Najednou mi se mi kost v ruce zlomila. Slzy mi vystříkly z očí a já v tu chvíli nebyl schopný ani křičet. Zlost ve mně zmizela a s ní i má přeměněna. Vše se dostalo zpátky do normálu. Nedokázal jsem pohnout ani prstem, jako kdybych celý ochrnul. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem okamžitě usnul.

Další den ráno jsem se vzbudil na trávě s knihou pod hlavou. Zvedl jsem se a šel dát knihu na místo kam patří. Nevím, co budu dělat, protože mi dochází jídlo, proto jsem zašel do kuchyně, abych se podíval, kolik toho tady ještě je a odhadl na jak dlouho by mi to mohlo vystačit. Jenže když jsem přišel do kuchyně, tak mi ten pohled vyrazil dech. „Dobré ráno." Řekl Levi, který teď vařil jak kdyby nic.