garden of roses ✓ (Ereri / Riren)

4.

Z myšlenek mě vytrhl Ackerman, který mi donesl jídlo. Chleba s máslem a marmeládou! Kde bere ty věci. Marmeláda se prodává většinou jen v létě, nebo na podzim a chleba na jaře taky moc neseženeš. Ten muž, není zvíře, ale kouzelník. „Děkuju vám moc." Poděkoval jsem mu a pustil se hned do jídla. „Tykej mi." Řekl a posadil se naproti mně. „Já ale vaše jméno neznám." Řekl jsem a při tom dál jedl. „Levi." Řekl nezaujatě a pustil se do vlastního jídla.

Levi. Pěkné jméno, i se k němu hodí. Když si to ale tak vezme, tak on je pěkný, možná i víc jak pěkný. „Dnes mi pomůžeš to tu uklidit." Řekl. Byl jsem šťastný, jako blecha. Zatím nejdu zpět tam dolu, což beru za úspěch. „Dobře." Usmál jsem se na něj.

Když jsme už dojedli, tak Levi odnesl talíře a přikázal mi tu sedět. Zatím jsem se rozhlížel okolo sebe a přemýšlel nad vším možný, než mi do myšlenek neskočila Mikasa. Co s ní je? Zmocnil se mě strach. Já ji tam nechal samotnou! Jenže co já tu zmůžu? Chytil jsem se za hlavu. Co když je už doma mrtvá?

Zničehonic se otevřeli dveře a Levi ke mně mávl rukou, abych šel za ním. „Uklidíš první patro, to znamená – koupelnu, pokoje a hernu. Až budeš hotový, tak přijď sem. Košťata, prachovky, utěrky a zkrátka všechno, co budeš potřebovat, je támhle v rohu v té skříňce. Je ti vše jasný?" Kývl jsem na souhlas a šel ke skříni. Co mám všechno uklidit? Jakože i vytřít a tak? Otočil jsem se k němu, ale on už tam nebyl, takže jsem se už nemohl dodatečně zeptat.

No, co už. Zval jsem si prachovku a smeták a šel do patra, kde mě čekala práce.

Když jsem byl doma, tak uklízela převážně Mikasa, protože jsem neuměl uklízet, a taky protože mě to nebavilo. Teď si na to ale stěžovat nebudu.

Vešel jsem do místnosti, což byla společenská místnost a začal uklízet. Nejdřív jsem setřel všude prach. Zastavil jsem se u okna, z kterého jsem se podíval ven. Mikasa. Stále mi ovládala myšlenky, a nejen ona, ale celý náš domov. Začal jsem mít zvláštní stísněný pocit, který mě bez milosti škrtil. Zhluboka jsem se nadechl, ale nepomohlo to. Ticho se kolem mě točilo, jako tornádo, které ničilo mou racionální část.

Zase to začalo a já zničehonic začal křičet, až mi začali téct slzy. Chovám se jako mimino. Nadávám si sám. Přepadne mě úzkost a rychle otevřu okno. Vylezu na okno a podívám se dolů, kde se rýsuje krásná zahrada. Alespoň tenhle pohled mě zklidní. Co když tohle vše vlastně neexistuje? Může to být jenom sen někoho jiného a my vůbec nejsme. Přiznávám se, nejsem tak silný, ale jeden krok by mohl vše vyřešit. Při takové výšce bych nepřežil.

„Co tu ksakru děláš?!" Křikl po mně Levi a já trochu zavrávoral. Chtěl jsem se něčeho zachytit, ale spadl jsem. „Erene!" Rozběhl se za mnou. Naštěstí jsem spadl jenom na parapet, ale dal jsem si hlavou o zeď. Hlava se mi točila a já hledal nějaké pevné místo, které jsem však nenašel. Vím, že na mě Levi mluvil, ale nerozuměl jsem mu. Čas se mi v tu chvíli zastavil a já jen cítil bolest, která mi utíkala po celém těle.

Moje tělo se zvedlo a neslo se neznámo kam. Mříže. Ticho. Zima. Ne. Jakmile mi to projelo hlavou, tak jsem se kolem sebe rozmáchl a chtěl se dostat na nohy a prosit ho, aby mě tam nenesl. „Ne." Vydechl jsem bez jakékoliv síly. Celé vnímání bylo, jako bych byl opilý, ale měl jsem stále myšlenky pospolu, které jakž takž fungovali. Zase tlumené nerozeznatelné zvuky. Před očima mi tmavlo a já už přestal bojovat pro to, abych neztratil vědomí.

Vzbudil jsem se ve své posteli, kvůli zvuku, který se minul z kuchyně. Přetočil jsem se na druhý bok a podíval se na Mikasu. Zdravá, silná a v celé své kráse. Jak moc mi takhle chybí. Spokojeně si pochrapkovala, ale já nemohl spát, a ani jsem nechtěl. Sedl jsem si na postel, která byla tak měkká, jako ještě nikdy předtím. Nastražil jsem uši, protože se mi něco nezdálo. Hluk z kuchyně byl zároveň i příčinnou, proč jsem se probudil. „Moc dobře víš, že tu už moc dlouho nebudeme, a zároveň jsme je na to nepřipravili. Nic neví!" Zvýšila hlas mamka, ale tak aby nedělala nadměrný hluk.

„A to je akorát tak dobře!" Bouchl do stolu táta, který se už ničím neobtěžoval. „Sám víš, že o tom musí vědět." Řekla, po tom, co se sama sebe uklidnila. „Třeba, když o tom nebudou vědět, dovolí jim to žít normální život." „Třeba? Nechci, aby žili pod takovým rizikem. Ještě ke všemu je tu Eren." Povzdychla si mamka. O čem se to tam baví? Co je se mnou? Tohle není jen sen, tohle je vzpomínka, která mě užírala každý den od podivné smrti rodičů.