garden of roses ✓ (Ereri / Riren)

15.

Kde byl? A co to vůbec mělo znamenat? „Em... dobré. Kde jsi včera byl?" Zeptal jsem se. „To není důležité." Řekl důrazně a tím mi dal jasně najevo, abych se o to už nezajímal, ale i přes to mě lákalo dál vyzvídat, protože v jeho hlase bylo slyšet něco zvláštního. Nechal jsem to raději bejt a začal mu pomáhat, ale on se na mě tak zvláštně díval, jako kdyby něco provedl.

Na chvíli jsem se zastavil a pozoroval ho celého. Jako vždy měl nádherné ledové oči, do kterých jsem se zamiloval, jenže teď v nich byl podivná jiskra, která mé děsila. Vše na něm bylo zvláštní, mám z něho nepopsatelný pocit. „Co děláš?" Řekl, když zjistil, že ho až moc detailně sleduji. „Nic." Pokrčil jsem ramena a dal se zpátky do práce.

Když už jsme dodělali dnešní snídani, což byly smažená vajíčka, tak jsme se odebrali do jídelny. „Proč mi nechceš říct, kde jsi byl?" Zatlačil jsem na něj, protože mě má zvědavost asi zabije. „Myslel jsem, že jsem ti naznačil dost jasně, aby ses na to už nevyptával." Řekl nevrlým hlasem. „To ano, ale proč mi nechceš nic říct?" Začal jsem být už i krapet naštvaný, jelikož vůbec nevím, co ode mě čeká. „A dost! Už o tom nechci nic slyšet?" Bouchl do stolu tak, až se otřáslo všechno porcelánové nádobí na stole. Tohle neskončí dobře. To že ale vybuchnul, byla moje poslední kapka sebekontroly. „Proč ne?! Co tohle všechno má vlastně sakra znamenat?! Jsem tu jak pes! Taky toho mám dost! Co po mně chceš?!" Začal jsem zběsile řvát, jak zbavený smyslů. Levi na mě jen tak koukal, teď už s prázdným pohledem.

„Můžeš aspoň něco říct?" Řekl jsem už o něco klidnějším hlasem. „Přešla mě chuť k jídlu." Řekl a už bez dalšího slova odešel. Vážně skvělý. Vezmu jak můj, tak i Leviho talíř a uklidím ho.

Po tomto incidentu uběhlo už několik týdnů. Během toho jsme se hodně vzdálili. Už se vůbec nebavíme a když už tak jen okrajově o tom, co budeme dělat. Taky jsem mu začal znovu vykat, protože mi to přišlo v téhle situacích lepší. Většinu času trávím u sebe v pokoji, kde koukám do zdi nebo spím. Vše mi teď příjde obtížnější a nezáživnější, ale vlastně si za to můžu sám, protože kdybych nevybuchl, kdybych ho neignoroval a kdybych se k němu nezačal takhle chovat, tak by to teď mohlo být jiný, jenže bohužel. Ale i přes tyhle všechny věci, moje city k němu nepovadly, ba dokonce si myslím, že jsou víc intenzivnější.

„Dobré ráno." Pozdravil jsem a čekal na to, až mi ohlásí program dne. „Dobré, dnes odpoledne k nám dorazí host. Připrav pokoj a já připravím jídlo. Kdyby se tě vyptával, tak jsi uklízeč a kuchař, nic víc, nic míň. Je ti to jasný?" Dořekl to a já přikývl. „Ano." Odpověděl a šel připravit nejbližší a nejlepší pokoj, který byl v druhém patře. Dobrý bylo, že jsem nemusel nic moc připravovat, protože udržujeme všechny pokoje, jako kdyby tu hosti už byli. Neříkal náhodou, že sem nikdo nejezdí? Kdo to asi bude? Jeho příbuzný, kamarád, nebo snad přítelkyně? Nebo ještě hůř – přítel? Můj mozek začal vymýšlet úplně nesmyslné scénáře, kterých jsem se však bál.

„Erene." Ozvalo se za mnou. „Jdeme připravit oběd a rovnou i večeři. S tvou zručností bych se dočkal leda tak zničené kuchyně." Řekl a vydali jsme se do kuchyně.

Čas utíkal rychle, a tak jsem se ani nenadechl a už bylo odpoledne. Stál jsem před hlavními dveřmi a vyhlížel toho hosta. Levi stál hned vedle mě a také vyhlížel, jestli tu už není. Ohlédl jsem se na něj. „Hlavně se chovej slušně a snaž se být ne moc viditelný, už takhle budeš mít dost pozornosti. Kdyby se cokoliv stalo, tak mi to okamžitě nahlásíš." Upozorňoval mě. Vypadá to, jako kdybych mu tady snad vadil. Tak ať je po jeho. Neviditelný kuchař a uklízeč, to jsem já. Nemám už sílu se vyptávat nebo cokoliv komentovat, proto jsem jenom přikývl. Slyšel jsem, jak se nadechl, aby ještě něco dodal, jenže to už jsme uslyšeli rychlý cval koně.

Z lesů se vynořil muž s vlasama po ramena a s jemnými vráskami. Asi to bude nejspíš někdo z rodiny. Jakmile k nám přijel a sesedl z koně, začal se vítat s Levim. „Ahoj Levi, v obličeji jsi nějak starší, ale co ta výška? Nechtěl bys nám už vyrůst." Začal ho dotyčný pošťuchovat. Levi ho propaloval skrz na skrz a bylo na něm vidět, že ho to začíná pořádně vytáčet. Nemůžu ale říct, že jsem se neusmál. Jeho výška vůči Levimu byla o dost rozdílná a tím dělala Leviho ještě víc zakrslejším a roztomilejším, než vůbec je. „To by stačilo." Řekl Levi svým běžným chladným hlasem. „Chápu, pan vážný." Zasmál se ten muž a jeho pozornost se stočila ke mně.

„A ty jsi kdo?" Zeptal se. „jen kuchař a uklízeč." Řekl jsem přesně to, co po mně chtěl Levi. Jsem jen neviditelná myš nic víc. „Dobře vycvičený." zasmál se a šel dovnitř. Mám z něho zvláštní pocit, a to ne v tom dobrém smyslu, nakonec stejně bude asi lepší, když si mě nebude všímat.

Nemám vůbec žádnou představu, co tu budu dělat. S Levim tady dělám prakticky všechno a taky si nemyslím, že když jsem něco jako sluha, tak mě pustí třeba k sobě ke stolu a podobné věci, na které jsem si už zvykl po dobu, co tu jsem. Asi jim budu stát za zadkem a čekat až si něco usmyslí. To bude zábava no.