Jak Snape mrzimorskou slečnu nenáviděl ✔️

Vás tenkrát zjara čekal jsem

Jaro přišlo po dlouhé zimě jako vítaný host. Svět už nebyl tak chmurný. Dny se prodlužovaly, slunce zářilo s větší sílou a celkově se příroda dávala do kupy. Salašník  sedával na bidýlku a prozpěvoval. Severus Snape hleděl z okna. Procházela se přírodou a jemně se usmívala. Neviděl na dálku dobře, takže bylo pravděpodobnější, že si její úsměv na tváři podvědomě domyslel. Záleželo na tom vůbec? Bylo jasné, že se usmívá, ať už to viděl či ne. Vlasy měla spletené do copu, vypadala mnohem mladší - kdyby ji Snape neznal osobně, tipl by jí necelých patnáct let. Povzdechl si. Jaké to mohlo být? Šťastné mládí, neposkvrněné srdce plné lásky k ostatním... Neznal ten pocit. Nedokázal se vžít do její situace. Nemohl ani na chvíli vidět svět jejíma očima. Záviděl jí, i když nevěděl, co přesně závidí. Rozkvétala, zatímco on nechal své poupě zmrznout (sebe)nenávistí. Mohl si za to sám, to věděl moc dobře. Nedokázal opustit své pocity zklamání, výčitky vůči rodičům a spolužákům a vůči světu. Mohl taky takhle kvést? Kdyby tehdy nenechal své srdce zkamenět? Ach, moc dobře věděl, že nyní už není šance. Zahodil svůj život již dávno. Ty úvahy o štěstí byly čistě teoretické. Jen... Jen si dovolil se trochu zasnít. Jen na chvíli ho přemohla melancholie - ta bolest ukrytá pod vším tím hněvem a zlobou. Hleděl, jak Birdie zkoumavě hladí lístky stromů. Cítil se jako umírající člověk, nebo jako už dávno mrtvý - to spíš. Zatímco Birdie Nestová žila, on nežil. Dýchal, chodil, mluvil - ale nežil. Tohle nebyl život. Bál se k ní přiblížit, nechtěl jí brát její sílu, zasloužil si přesně to, co měl. Mohl pouze stát za oknem a přihlížet, jak Birdie nechává svou duši prokvétat celým vesmírem.

▓▒░▒▓▒░▒▓▒░▒▓▒░▒▓▒░▒▓▒░▒▓▒░▒▓

Dny míjely. Jaro již převzalo úplnou vládu nad přírodou. Birdie kráčela chodbou a prozpěvovala  si. Najednou uviděla profesora Snapea, šel rychle, skoro běžel. Birdie se usmála a pozdravila ho. Krátce na ni pohlédl, ale neodpověděl. V jeho očích zahlédla hněv. Otočila se za ním a všimla si, že má ruce od krve. Strachem se jí zatajil dech. Rozběhla se za ním. Běžela celou cestu k jeho komnatám. ,,Pane profesore!" zvolala. Snape ji nevnímal, tentokrát mu skutečně vůbec nedocházelo, že na něj někdo volá. Natáhl se ke klice, v tu chvíli ho Birdie doběhla a svou ruku položila na jeho zakrvácené prsty na klice. ,,Pane profesore," zašeptala znovu - naléhavěji. Teprve to ho donutilo dostat se z podivného stavu mysli. Otočil se k ní a konečně Birdie skutečně viděl. Jeho zrychlený dech se nepatrně zmírnil. Pomohla mu zůstat příčetným. Přesto nic neřekl a otevřel dveře, čímž setřásl její ruku. Nechal však Birdie vstoupit do jeho komnat. ,,To je vaše krev?" zeptala se  vystrašeně. ,,Jste zraněný? Potřebujete pomoc? Je něco, co bych pro vás mohla udělat?" Snape mezitím došel k lahvi vína, nalil si sklenku a celou ji do sebe hodil.
,,Není to moje krev, je Draca Malfoye. Nejsem zraněný. O pomoc si zásadně neříkám. A jediné, co bych skutečně uvítal by byl arzén," odvětil naprosto klidným hlasem, který vůbec nekorespondoval s tím, jak vypadal. Byl bledý, víc než normálně, což bylo znepokojivé. Birdie popostoupila blíž k němu. Vyjmula mu skleničku z ruky a donutila ho, aby si sedl do křesla.
,,Měl byste být v klidu," pravila jemně, ale nesmlouvavě. ,,Donesu vám místo vína skleničku studené vody." Snape se na ni zlobil, protože očividně plánovala vylít zbytek vína ve skleničce kvůli obyčejné vodě, ale neřekl nic. Vrátila se s vodou a podala mu ji. Snape se napil a skutečně mu na moment studená voda pomohla. Birdie ho pozorovala tiše a s posmutnělým výrazem ve tváři. ,,Bude ten chlapec v pořádku?" zeptala se po chvíli. Snape přikývl. ,,Díky vám bude v pořádku?" pozměnila otázku. Snape se jí dlouze zahleděl do očí, pak znovu přikývl. Birdie mu věnovala obdivné pousmání. ,,To je úžasné."
,,Záchrana studentů je u mně na denním pořádku," pronesl sarkasticky Snape. Birdie se zasmála.
,,To je pravda. Mě jste musel vyvést z lesa jako Karkulku."
Snape si povzdechl. ,,To jsem nemyslel. Zachraňuju úplně jiný pitomce." Birdie nevěděla, jestli započítává i ji mezi pitomce, nebo ji tímto z té skupiny vyloučil - a pro jistotu se na to nezeptala. ,,Ne, vás mezi ně nepočítám. Vy jste jiná," ujistil ji Snape. Překvapeně vytřeštila oči, ale ani na to, jestli jí čte myšlenky, se nezeptala.
,,Tolik jsem se o vás bála, když jsem uviděla tu krev," přiznala Birdie. Snape se musel ušklíbnout.
,,Nikdy nepochopím, čím jsem si vaši péči zasloužil." Birdie pootevřela ústa, ale Snape ji předběhl: ,,Neříkejte nic. Neuvádějte žádné důvody, stejně bych vám nevěřil." Birdie Snapea uposlechla.
,,Opatrujte se," poprosila ho, než odešla.

▓▒░▒▓▒░▒▓▒░▒▓▒░▒▓▒░▒▓▒░▒▓▒░▒▓

Severus Snape ležel na posteli, stále oblečený v hábitu, ani se nepřikryl. Hleděl na strop a uvažoval, kdy se k němu nastěhovali pavouci a proč se ten pitomej salašník nemůže živit pavouky. Občas jeho myšlenky zalétly k Malfoyovi, Potterovi a Brumbálovi, to ho rozhodilo a začal kvapně hledat jiné téma úvah. A vždy se objevila ona. Nestová. Se skleničkou vody, prozpěvováním Beatles, úsměvem od ucha k uchu, zájmem, něhou... Rychle zavřel oční víčka a uvěznil Birdie ve své představě. Chtěl od ní příliš. Přál si zachránit? Tak hloupý přece nebyl. Ne, nečekal zázrak, jen chtěl zapomenout na okolní svět a chvíli být s Birdie Nestovou v nekonečném vesmíru. Nemusela by s ním nic mít. Jen by spolu pobývali na stejném místě, ve stejný čas. Nic víc. Nikdy by se jí ani prstem nedotkl, nikdy by od ní nežádal žádné city. A odpustil by jí to prozpěvování, i ten až nepřirozený optimismus by přešel... Jen kdyby s ním byla.