Stepbrother

29.Díl

Dlouho nepřibyl nový díl, jsem strašná, já vím. Ale pokud chcete (SLIBUJU,SLIBUJU,SLIBUJU!!) nový díl ještě tento týden, tak to chce víc než 10 komentářů. Jinak až příští týden. Děkuju za ty, co čekají! <3

Louis:

Koukám na dveře od našeho domu. Niall mi bolestivě drtí ruku a váháme, jestli na tu večeři nakonec jít. Když Daisy otevře a skočí mi do náruče, tak už nemusíme váhat, protože je rozhodnuto. Brzy přiběhne i Phoebe a ta se zmocní Nialla.

Po chvíli dětské radosti mých sestřiček jsme vešli dovnitř. Když se objevila Anne, tak jsem okamžitě pustil Niallovu ruku a ten se na mě skoro bolestivě podíval. Sklopil jsem pohled a Anne mě přišla obejmout. „Jsem ráda, že jsi tu.“ Řekla upřímně a pousmála. Potom obdařila úsměvem i Nialla a šli jsme za ní i se sestřičkami za ostatními.

Všichni už seděli u stolu a Anne právě nandávala jídlo. Nachystala i nám a všichni jsme se usadili. Harry se na nás skoro ani nepodíval. Seděl jsem vedle Nialla a naproti Harrymu. Pozdravili jsme zbytek naší.. rodiny a ihned se nás táta začal vyptávat na různé otázky.

V tu chvíli mě začal Harry hypnotizovat svým zeleným pronikavým pohledem. Nedalo mi to a koukal jsem na něj chvílemi také. Dokonce jsem si občas ani neuvědomoval, na co se táta ptá.

Bylo poznat, že se Niall cítí v Harryho přítomnosti zvláštně, divně a nevítaně, protože na něj snad každou minutu Harry vrhnul vraždící pohled.

Potom se naštěstí strhnula pozornost na Gemmu, protože si nejspíš tady u nás v Doncasteru našla přítele. Nebo krátkou známost. Kdo ví.

V tu chvíli se někdo pod stolem začal dotýkat mých nohou těmi svými. Ten někdo byl samozřejmě ten, kdo seděl naproti mně. Podíval jsem se do jeho zelených očí a on se skoro až nepřítomně stále koukal do těch mých. Jídlo na talíři měl skoro nedotknuté.

Po pár minutách jsem se konečně „probudil“ a podíval jsem se někam jinam než na něj. Lottie na mě vrhala zvláštní pohledy, protože ona jediná tak nějak ví, co se tu děje a Niall seděl a koukal někam pryč.

Možná jsem dělal špatnou věc, ale stále jsem si namlouval, že je to dobře. Chytil jsem pod stolem Niallovu ruku a nohy stáhl blíž k židli, aby se jich nemohl Harry podruhé zmocnit. Tentokrát vypadal Harry opravdu ublíženě.

Niall je ten správný. Harry je ten špatný, protože je to můj nevlastní bratr. Teď se dělíme o rodiče i o sourozence. Nemůžu si s ním nic začít. Navíc má Susan a miluje ji. Já byl jen nějakej úlet z nudy. Bohužel..

Harry:

Nevěděl jsem, co mám dělat. Tak moc jsem chtěl jeho ruku držet já. Každým dnem jsem si to začínal uvědomovat více. To, že jsem se zamiloval do nevlastního bratra a že ho nikdy nebudu moc mít.

Také jsem přemýšlel nad tím, že odkopnu Susan. Ona sama nejspíš vymetá každou party se Zaynem, takže jsem jí nejspíš také ukradený a je mi to vlastně docela jedno. Spíš jsem rád, protože o to bude ten rozchod snazší.

Chtěl jsem jí napsat na facebooku nebo na twitteru, ale přišlo mi to jako zbabělecký nápad. Potom mě napadlo, že se s ní rozejdu po telefonu, ale to mi taky nepřišlo kdovíjak rozumné a tak si prostě počkám, až ji znovu uvidím. Třeba bych tam mohl jet.

A potom.. možná bych se odhodlal k tomu, říct Louisovi, co k němu cítím. Když ho ale vidím takhle s Niallem, trhá mi to srdce. Co když je do něj také zamilovaný? Co když jsem byl jen nějaký úlet? Koneckonců vypadá to tak, že na kluky je, ale Niall je asi lepší než já.

S hlavou plnou různých myšlenek jsem vstal a řekl, že už jíst nebudu. Šel jsem do pokoje. Do pokoje, který jsem měl sdílet s ním, protože je tento dům pro tolik osob asi příliš malý, ale on tu není skoro nikdy. Nedivím se mu. Je s Niallem a tak to má asi být.

Padl jsem na postel a vzal si deník. Potřeboval jsem všechen ten vztek a smutek vypsat na papír. Do svého „deníčku“. Začíná to být opravdu můj jediný nejlepší kamarád. Zayn se za něj asi nedá považovat.

Po chvíli jsem začal i slzet a všechny moje slzy dopadaly na papír a písmo se malinko rozmazalo. Prohrábl jsem si kudrliny a psal dál, i když mě šíleně bolela ruka. Docela mi to pomáhalo, i když Louiho objetí by mi pomohlo tisíckrát víc. O tom si můžu nechat jen zdát.

Po asi dvaceti minutách to vypadalo tak, že jsem se malinko uklidnil a odložil jsem deník na místo, kam patří. Na místo, kde ho nikdo nenajde. Kdyby ho někdo našel, tak bych se musel propadnout do země a odstěhoval bych se někam do jihoafrické republiky, protože jsem občas ta nejtrapnější a nejhorší osoba, co se kdy narodila.

Potom jsem si utřel poslední slzy a vstal jsem. Vykročil jsem si do koupelny a vklouzl dveřmi dovnitř. Zavřel jsem za sebou a povzdychl si.

„Hazz.“ Ozvalo se najednou tiše a já se podíval za sebe. Louis. Louis, proboha Louis.

„Promiň, já.. nevšiml jsem si, že jsi tu.“ Chystal jsem se zase rychle odejít, ale on mě zastavil tím, že mě jemně chytil za zápěstí.

Podíval jsem se na něj. Stejně mě fascinuje, jak je malinký. Malinký, ale přesto mužný a krásný. A především DOKONALÝ. Jsem v tom až po uši a už si to konečně dokážu přiznat. Je mi jedno, že jsem jiný. Že bych takový neměl být a že bych měl myslet na nějakou vychrtlou vysokou sexbombu, jako to dělají ostatní kluci v mém věku, ale já raději myslím na kluka, co nejspíš chodí s jiným klukem. Kam jsem to dopracoval?!

Pod jeho dotekem jsem se nepatrně zachvěl.

„Počkej, jdu já.“ Malinko a smutně se pousmál. Malou chvilku jsme nic neříkali. Jen jsme udržovali oční kontakt a já byl snad v jiném světě. Ve světě, kde byl on a já. Jeho rty a moje rty.

Než jsem si uvědomil, na co vlastně myslím, tak jsem si ho za boky přitáhl k sobě a políbil ho. Nejdřív se chtěl odtáhnout, ale po chvíli začal spolupracovat a tahat mě za kudrlinky. Možná je svět přece jen dobrý.