23.Díl

9.6K 699 20
                                    

Už delší dobu nepřibyl další díl. Vím, psala jsem jednodílovky, jinou povídku a snažím se mít taky něco z prázdnin. Do příštího týdne bych měla poslat ještě jeden díl, protože potom dva týdny nebudu doma a nic psát nebudu. Potom by se všechno mělo vrátit do normálu. Děkuju, mám vás ráda. <3  

Louis:

Uběhly dva týdny. I když je škola, tak momentálně přespávám u Stana. Jeho rodiče jsou skoro pořád pryč a jemu to samozřejmě nevadí. Zmizel jsem hned tu noc, co mě Harry políbil a co tam vzápětí trhla jeho úžasná holka a ten protivný kamarád. Nemůžu se na něj dívat a to, že je můj skoro bratr, je ještě mnohem horší.

Táta prvních pár dní vybuřoval a chtěl, abych se vrátil domů. Nakonec jsem mu řekl, že si potřebuju zvyknout a všechno promyslet. Ohledně nové rodiny. Potom už mě nechal a řekl, že bude doufat, že se co nejdřív vrátí. Máma na mě měla vliv. Když mi řekla domů, šel jsem domů, ale táta? Nezbývá mu nic jiného, než počkat, až se sám vrátím domů a on to ví.

Ve škole se Harrymu co nejvíc vyhýbám. Vždycky na mě tak zvláštně kouká. Nedokážu z toho pohledu nic vyčíst. V noci nemůžu vůbec spát a jen se vedle Stana převaluju. Přemýšlím, jaké by to asi bylo, kdybych takhle spával vedle Harryho. Mohl bych ho čechrat ve vlasech, líbat a.. konec snění. Nesmím a už bych se s tím mohl smířit, i když se mi neustále vybavují ty polibky.

 Potom je tu Niall. Snažil jsem se na něj ve škole mluvit a chodil jsem za ním i domů. Chtěl bych to vyřešit a promluvit si. Bohužel Niall už ztratil zájem semnou i maličko mluvit. Jen se na mě ve škole ublíženě kouká anebo odvrací pohled. Stejně ho donutím semnou mluvit. Musí semnou mluvit. Potřebuju s ním mluvit.

A koneckonců vážně bych si měl promluvit i s Harrym. I když ono asi není o čem. Možná bych se měl vrátit. Je pravda, že Stan je rád, že jsem tu. Alespoň může někomu vykládat blbosti o holkách, o sexu a taky má s kým hrát na x-boxu.

Ve středu Harry nebyl ve škole. Neukázal se tam ani ve čtvrtek a pochopitelně už ani v pátek. Nechtěl jsem si to přiznat, ale docela jsem se bál, jestli se něco neděje. Proto jsem taky zavolal Lottie. Nejdřív povídala ona o škole a potom bohužel zase spustila.

„Nechceš se už uklidnit a vrátit domů, Louisi?“ Řekla a já jsem chvíli mlčel.

„Nevím. Možná. Nevím, co chci a co nechci.“ Odpověděl jsem po chvíli.

„Myslím, že Harrymu se stýská.“ Zasmála se.

„Ehm.. cože?“

„Ale nic. Jen, že od té doby, co jsi pryč, vypadá jako chodící tělo bez duše, kterému vzali i srdce.“

Nevěděl jsem, co na to říct, ale musel jsem se usmát. Líbí se mi představa, že bych mu chyběl, ale je téměř nereálná. Myslím.

Raději jsem se s ní rozloučil a rozhodl jsem se, že ještě se Stanem strávím páteční odpoledne a pak půjdu domů. Musím se tomu nějak postavit. Když jsme se dostali se Stanem k němu domů, tak jsem mu oznámil, že dnes už konečně odejdu.

„Pokud chceš, tak můžeš ještě zůstat. Víš, že jsi vítaný a mně to vůbec nevadí, že jsi tu.“

„Jsi opravdu kámoš, ale ne. Už jsem tu strávil dva týdny. Neříkej, že ti nelezu na nervy.“

„Možná trochu.“ Zasmál se, já jsem ho šťouchl a zatvářil jsem se ublíženě.

„Ne, kecám. Pokud chceš, tak ještě zůstaň.“ Usmál se.

„Opravdu už půjdu.“ Zakroutil jsem hlavou.

Odpoledne jsme nějak zabili tím, že jsme hráli u něj na zahradě fotbal a povídali jsme si. Když začal vyzvídat na Harryho, tak jsem rozhodl už jít. Stejně už se začne dokonce i stmívat.  Vzal jsem si věci, rozloučil jsem se a šel jsem domů, kde opět jako každý pátek nikdo nebyl. Možná Harry? Vlastně nebyl ve škole, třeba je nemocný.

Vyběhl jsem schody nahoru a opatrně jsem otevřel dveře od našeho pokoje. Zase jsem zavřel a podíval jsem se směrem k jeho posteli. Ležel otočený zády ke mně, takže mě neviděl a ani neslyšel, protože měl ve sluchátkách až moc nahlas písničky. Třeba usnul?

Opatrně jsem si sedl na kraj jeho postele a vytáhl jsem mu jednu sluchátko z ucha. Lekl se a cukl sebou. Rychle se na mě podíval a sedl si. Nechápal jsem to, ale líbilo se mi, jak mě okamžitě objal a pevně stisknul.

„Louisi, už neodcházej, prosím. Klidně odejdu já, ale ty už neodcházej.“ Začal na mě chrlit slova a já mu objetí opětoval.

„Nikdo po tobě nechce, abys někam odešel, Curly.“ Při vyslovení té přezdívky jsem vpletl prsty do jeho vlasů a jemně jsem ho hladil. Jeho vlasy mě fascinují. Všechno na něm mě fascinuje.

„Vážně? Tak proč jsi odešel? Stejně kvůli mně.“ Vypadalo to, jako by se měl každou chvíli rozbrečet.

„Ne, Hazz. I když vlastně.. chtěl jsem zapomenout.“ Malinko jsem se od něj odtáhl a podíval jsem se na něj. Vyndal jsem mu z ucha i to druhé sluchátko, co sám ještě nestihl udělat.

„Zapomenout?“ Utekla mu slza, kterou jsem mu palcem jemně setřel.

„Na to, co se mi moc líbí.“ Sám jsem málem taky neměl daleko k slzám. Už zase jsem se chystal to udělat. Políbit jeho sametové rty, obejmout ho a už ho nepustit. Jen co jsem to dořekl, jsem udělal to, nad čím jsem přemýšlel.

Jemně jsem ho povalil na záda a snažil jsem se ho nezalehnout celou svou váhou. Věnoval jsem se jeho rtům. Vklouzl jsem mezi jeho rty jazykem a ten můj, s tím jeho tvořily dokonalou souhru.

Začínám zjišťovat, že srdci ani touze prostě neporučím, i kdybych sebevíc chtěl. Harryho pořád skoro ani neznám a už k němu chovám tyto city. Jinak bych s ním teď neměl v plánu dělat to, co dělám. 

Stepbrotherحيث تعيش القصص. اكتشف الآن