Far Away (FF One Direction ft. 5SOS) POZASTAVENO

Část. 2 - Už nikdy nebudu pít.

Vzbudila jsem se ve velmi divné poloze. Peřina z poloviny ležela na zemi a moje ruka byla až nebezpečně blízko Irového přirození. Pro jistotu jsem ji dala znova k sobě. Marně jsem vzpomínala, co se včera dělo. Moje hlava je jako jeden velký fotbalový míč, do kterého stále někdo kope. 

"Horane, vstávej" zařvala jsem, co nejvíc jsem se zmohla. 

"Drž hubu dítě" zamrmlá Niall z poza peřiny

"To, že si o dva roky starší neznamená, že jsem díte" vydechnu a cítím, že se obsah mého žaludku snaží prodrat ven. Moje tělo se začne potit a já vím, že je největší část vydat se objímat toaletu. 

"Horane, ty jen doufej, že jsme spolu nic večer neměli, mám totální okno" řeknu, když vyjdu ze záchodu. Moje barva obličeje se ještě pořád trochu podobá bílé stěně pokoje. 

"Jsem na tom podobně" řekne a zahrabe do peřiny. 

"Stejně ty naše chlastačky za to stojí" zasměju se, ale vzápětí zjistím, že to byl dost blbý nápad. Moje hlava se snad snaží rozpadnout na kousíčky. 

"Já nevím, jak ty, ale já už nikdy nebudu chlastat" chytí se za hlavu a sjede si dlaní obličej. Nakonec si několikrát prohrábne vlasy, dokud není spokojený s jejich tvarem. 

"Hele Ire" nadechnu se a chci doříct větu, jenže jsem zastavena.

"Jsem Niall" protočí očima

"Dobře Ire, jak se dostaneš do Londýna? V tomhle stavu to asi není nejlepší nápad" zkostatuju situaci.

"Někomu zavolám, to je to nejmenší" 

"Máš dobře vycvičené přátele, říkáš.." podívám se na něho tázavě

"Ne, mám armádu" zakroutí hlavou

"Vtipný Horane"

"Myslím to vážně, ne zrovna armádu, ale řekněme, takový tým" vysvětluje Niall

"Nejsem zvědavá na tvoje řeči po opici"

"Jak chceš" zvedne ruce nad hlavu, jako, že se vzdává.

Dnes jsem měla v plánu zajít k rybníkům. Hned za městem jsou krásné tůně. Vždy tam chodívám si odpočinou. Hodila jsem na sebe mikinu a vydala se na oné místo. Niall zůstal dole v hospodě a vyčkává na svůj odvoz. Hned za městem Cliffe se toto místo nachází. Mám tam vybrané své místo, odkud všechno pozoruju. 

Procházela jsem naší tmavou ulicí a po několika metrech jsem se dostala konečně na místo. Nádherné rybníky, ve kterých se nyní leskl odraz slunce. Lehla jsem se na své obvyklé místo. Je to mírně vyvýšené místo nad ostatními, takže nehrozí, že bych se nějak namočila. Půda je tu vždy navlhlá, jako v bažinách a tak si musím dávat pozor, kam jdu. 

Vysklekla jsem si mikinu a lehla si na ni. Sledovala jsem oblohu, přes kterou jen někdy vykouklo zářivé slunce. Ta obloha mi připomínala můj život. Stejně zamračený, jen s nejmenším štěstím - což nyní znázorňovalo slunce, které se snažilo dostat přes mraky - neúspěšně.  

Kolem mě bylo vysoké rákosí a tráva a za mnou se tyčil obrovský strom, na který jsem jako malá  šplhala. Vždycky tu chodím přemýšlet o mě a mém životě, když se nudím a nebo jen ze stromu pozorovat náhodné turisty procházející soustavou tůní. Jediné, co rušilo klid bylo ptačí zpívání a žáby.

Zaposlouchala jsem se do zvuků přírody, ze kterých mě vyrušilo zašustění trávy. Otočila jsem se tím směrem. Šel tam nějaký muž. Když došel až ke mě, nedůvěřivě jsem na něho pohlédla, než jsem ale stačila cokoli říct, předstihnul mě.

"Co tu děláš proboha?" zeptal se mě. Měl černé vlasy a je mírně zarostený. Jeho oči se zdály velmi tmavé.

"Ležím, co ty?" odpověděla jsem z nezájmem a dál jsem se dívala na oblohu. 

"Chodívám tu relaxovat" řekl posadil se vedle mě. Typovala bych mu kolem dvaceti let, ale nebyla jsem si toho tak jistá. 

"Super, tak teď už můžeš jít" usmála jsem se na něho falešně a mírně poodsedla.

"Neboj se mě. Jsem obyčejný kluk a nechystám se ti nic udělat" protočil očima. Nechápala jsem jeho chování.

"Právě teď mluvíš jako nějaký pedofil" zasmála jsem se mu. 

"Dívej" odmlčel se na chvíli "Vypadám snad jako pedofil?" První co mě zaujalo, bylo jeho tetování. Měl potetovanou snad celou ruku. Jeho pronikavé oči měli tmavou hnědou barvu a byly lemovány úžasnými řasy.  Černé vlasy měl elegantně vyčesané nahoru a na obličeji mu pohrával úsměv.

"Kdyby tady seděla jakákoliv jiná holka, zdrhla by" řekla jsem prostě a znova si v pohodě lehla. Byla jsem na přítomnost takových týpků zvyklá. Připomínal mi naši partu z děcáku. Tam jsem se naučila i mimo jiné, jak se v takových situacích chránit, takže to nebylo na škodu. Aspoň nejsem taková posera.

"Ale ty ne, těší mě, jsem Zayn" natáhl ke mě ruku a usmál se.

"Jenny, ahoj" představila jsem se taky a podala mu ruku. "Co tu vlastně děláš, kromě toho, že relaxuješ, z města nejsi, to bych tě znala"

"Nejsem zdejší, jsem od Londýna, narodil jsem se v Bradfordu. Dostávám docela pořádnou pozornost a tak se tady chodívám trochu zrelaxovat, protože je tu klid"

"Ach tak" pousmála jsem se. Pozornost? To je nějaký umělec nebo co, nikdy jsem ho neviděla. To asi bude tím, že tady je to pořádná prdel světa. Byla jsem ráda, že tu mám vůbec mobil, když chytnu internet, jsem nejšťastnější na světě. Povzdechla jsem si a dala si ruce pod hlavu. Ten mladík seděl vedle mě a také se díval někam do dálky a nic neříkal. 

"Rád jsem tě poznal, ale budu už muset jít. Býváš tu často?" zeptal se mě, když se těžce zvedal ze země.

"Skoro furt. A když ne tady, najdeš mě  v místní hospůdce." usmála jsem se na něho a také se zvedla. "Půjdu kousek s tebou, jestli ti to nevadí"

"V pořádku. Svezu tě" oznámil mi a já souhlasila. Moje nohy toho dnes už v hospodě nachodily dost.

Jen co jsme se dostali od jezer, Zayn měl zaparkované auto na nejbližší cestě. Bylo to velké černé auto, jaké značky si neumím odhadnout. V této oblasti jsem ztracená. Cesta autem byla tichá, jediné, co rušilo ticho bylo moje dýchání a zvuk motoru.  Odvezl mě k bytu a já mu poděkovala. Čekala jsem než odjede a ještě mu zamávala. Možná jsem trochu odvážné dítě a dělám co bych neměla. Vždy nás učili, ať do cizích aut nenasedáme. Ale někdy je lepší riskovat. Cestou jsem se zastavila ještě dole v baru a popovídala si s tou růžovou obarvenou hlavou Mikeyem, která straší za pultem.  Domů jsem se dostala až k šesté hodině a venku už panovalo šero, je podzim a venku se rychle stmívá.