Dva Démoni Mafie

52. objetí

A sem, a tam, zpátky, na stranu, k druhé stěně...přesně takhle Jass jezdil po chodbách nemocnice. Přejížděl ze strany na stranu a pořád se smál. Jeho nadšení z něj vyzařovalo na kilometry daleko a nevadilo mu, že si všichni kolem myslí, že je to blázen, který utekl z blázince. Už málem smetl v naší divoké jízdě dvě sestry, jednoho doktora a tři pacienty. Misto toho, abych ho pokárala, tak jsem nadšení s ním sdílela, protože jsem byla nastávající matka a navíc k tomu matka od dcery. Hlavně jsem byla šťastná, že je ta moje malá holčička zdravá. Takže zatímco Jass jezdil jako blázen sem a tam, tak já měla ruce ve vzduchu a křičela.

,,To bylo úžasný," oznámila jsem, když mě Jass zaparkoval hned vedle postele. ,,Ty jsi úžasná," řekl zadýchaně s úsměvem na tváři. Oči mu svítily jako jasné hvězdy. Chytl mě pod koleny, druhou ruku omotal kolem mých zad a zvedl mě. Co má asi v plánů? Jeho šibalský úšklebek mi rozhodně neunikl. Trošku zacouval a roztočil se i se mnou v náručí do kola. ,,Opatrně!" křikla jsem trochu vyděšeně. Jass přestal a opatrně mě položil do postele. ,, Jsem trochu unavená," Jass si bez jakéhokoliv zaváhání vlezl ke mně do postele a objal mě. ,, Odpočiň si," řekl naprosto klidným hlasem a uvelebil se vedle mě. Ruku mi položil za krkem a začal mi výskat vlasy. Bylo to příjemné, navíc jsem se cítila opět šťastná a milovaná. Mám muže, který mě miluje, miluje mé dítě, mám dům a skvělou práci, můžu si přát snad něco víc? podle mě ne!

Byla jsem v bílém pokoji, nikde nic nebylo a já stála na bílé podlaze bosá. Otevřela jsem bílé dveře a vešla do další bílé místnosti, nic tu nebylo a dveře, kterými jsem vešla zmizely. Z neustálého náporu bílé barvy mě začínaly bolet oči. Někam jsem se rozešla, ať jsem šla kamkoliv, byla zde jen bílá barva, která mě obklopovala a chlad. Najednou jsem zaslechla tlumený křik. Otočila jsem se a viděla nějakou slečnu, která klečela na zemi a za ní stál muž v černé kápii. Držel ji za vlasy a tím docílil že její hlava byla ve vzpřímené poloze. V druhé ruce měl nůž, který ji držel u krku. Když jsem se podívala na dívku, měla jsem pocit, že se dívám do zrcadla, byla mi tak podobná. ,,Mami, pomoz mi!" křičela hnědovlasá dívka s modrýma očima. Moje dcera? Nechápala jsem to...,,Ty nepomůžeš své jediné dceři?" zeptal se muž. Nechápala jsem to, snažila jsem si vzpomenout na nedávnou minulost, ale měla jsem v hlavě jen prázdnotu. Muž, který držel dívku byl oblečen do černých barev. Do tváře mu příliš vidět nebylo, ale všimla jsem si jizvy na lícní kosti, která jemně zářila. ,,Pusť mojí holčičku!" vykřikla jsem najednou, aniž bych věděla jak se ze mě ta slova dostala ven. ,,Zaplatíš za všechny lidi, kterým ublížíš." Nůž opustil krk mé malé holčičky a pustil ji vlasy. Muž se otočil a kráčel pryč, dokud nezmizel jako malá černá skvrna.