Dva Démoni Mafie

34. Bílý pokoj

Seděla jsem na zemi, neznámý na mě mířil zbraní a Jess mířil zbraní na něj.
„Jestli se přiblížíš, tak jí zastřelím." Řekl neznámý.
„Thomasi, proč to děláš?" Zeptal se Jess. Thomas??
„Nezasloužíš si jí, já však ano."
„Jess na mě nikdy nemířil zbraní!" Vykřikla jsem se slzami v očích. Thomas vykulil oči a začal nad svým chováním přemýšlet. Pomalu dával ruku se zbraní podél těla.
„Thomasi, odhoď zbraň." Řekl Jess. Já se pomalu odsouvala od něj pryč. Thomas koukal do země, než se zamračil a namířil zbraní na Jesse...ten neváhal a vystřelil, ale v tu chvíli se ozval druhý výstřel...Thomas se složil k zemi a Jess...
„Pane Bože Jessi!" Zakřičela jsem a běžela za ním. Z ruky mu tekla krev, najednou do místnosti vletěla Rose a několik lidí v černém oblečení a běželi za Thomasem.
„Podejte mi kufr!" Zakřičela Rose když se podívala na Jessovu ruku. Nemohla jsem se vzpamatovat. Rose vedla Jesse na židli, nějací lidé byly u Thomase a mně se v hlavě stále ozývala rána od výstřelu. Složila jsem se k zemi.
„Pojďte slečno, nemůžete tady sedět." Řekl nějaký muž. Když jsem se na něj podívala byl to starší pán v černém obleku. Bílá košile a černá kravata, nesměli chybět zlaté manžetové knoflíčky a drahé boty.
„Je to můj přítel." Řekla jsem a hleděla na Jesse.
„Já vím." Řekl nacvičeně klidným hlasem, když jsem se na něj znova podívala a zadívala jsem se mu do obličeje, byl podobný Jessovi. To je jeho otec? Ptala jsem se sama sebe.
„Pojďte slečno." Řekl a pomohl mi vstát. Já se mu vysmekla ze sevření a běžela za Jessem. Obešla jsem ho a objala.
„Eileen prosím odejdi." Řekla Rose.
„Né, chci tady zůstat." Vzpírala jsem se. Ale to už u mě byl ten chlap. Dal mi obě ruce za záda a dlani mířil k hlavě. Bolelo to.
„Pusťte mě, bolí to!" Zakřičela jsem. V tom mě ale už táhl z kanceláře. Ve výtahu jsem se snažila dostat z jeho sevření, ale marně.

Když jsem nastoupila do černého auta, nalili mi něco k pití, odmítala jsem to, do doby než to do mě násilím nalili. Pak se auto rozjelo. Okamžitě mě upozornili že se nemám snažit o útěk, protože jsou dveře zamčeny.

Asi po pěti minutách jízdy jsem dostala strašný bolehlav. Myslela jsem že mám místo hlavy střep.
„Co jste to se mnou..." Nedořekla jsem větu a složila se na sedačky. Viděla jsem rozmazaně a hlasům jsem nerozuměla.

Probudila jsem se a posadila se. Byla jsem v manželské posteli. Všechno kolem mě bylo bílé, až na plovoucí podlahu která měla jemně krémovou barvu. Povlečení bylo bílé hedvábí. Kolem mě bylo několik hedvábných polštářků. Na bílém stolku byla bílá lampička, bílé křeslo, bílý psací stolek a bílým kolečkovým křeslem. Na stole byl bílý Macbook. A můj černý iPhone.
Dvoje bílé dveře, jedny byly naproti posteli a druhé na pravé straně. Vedle těch dveří byly dvoukřídlé dvířka do šatníku. Trochu mi to připomínalo Jessův dům, ale tahle místnost byla o dost větší.