Dva Démoni Mafie

29. Miluje mě?

Moc se omlouvám AdlkaVkov...jsi super😉
Jinak doufám že se Vám můj příběh líbí a chci poděkovat všem kdo mě podporují, ať už je to moje mamka, která tento příběh taky čte, nebo moje nejlepší kamarádka.

Takže na konec velké věnování pro ty...co můj příběh podporují komentáři, voty nebo ho jen čtou, ale o těch bohužel nevím. Takže díky moc😘😘😘
---

Když jsem otevřela oči, viděla jsem rozmazaně a slyšela nějaké hlasy, kterým jsem nerozuměla.

Když jsem chtěla alespoň rozpoznat komu ty hlasy patří, zase jsem měla před očima černo.

**

Když jsem se probudila, zase jsem slyšela hlasy, začala jsem mít pocit že se odehrávají jen v mé hlavě.

Oči jsem nechala zavřený, protože jakákoliv snaha je otevřít byla zbytečná, a snažila se naslouchat. Nejednou hlasy ustaly a ucítila jsem jak si vedle mě někdo sedl. Vzal mě za ruku a začal něco říkat. Když jsem se snažila čím dál tím víc naslouchat, poznala jsem že je to mužský hlas. Patří Jessovi? Ptala jsem se sama sebe. Začala jsem poslouchat co říká, každé slovo jsem snažila rozpoznat. Nejprve mi to nešlo, ale pak...
„Je mi .... líto. Kdybych mohl tak tě tam ne...." Něčemu jsem nerozuměla, ale bylo mi jasný že je to Jess. Chtěla jsem mu nějak dát znamení že ho slyším, ale nedokázala jsem něco říct, natož se pohnout. Když jsem se zaměřila na prsty měla jsem pocit že jsem s nimi trochu pohla.
„Eileen?" Zeptal se Jess. Znovu jsem pohla prsty a tentokrát víc než prvně.

„Rose!!" Zakřičel. Slyšela jsem dupání. Najednou mi někdo otevřel oko a svítil do něj. Pak ho pustil a mně se automaticky zavřelo. Pokoušela jsem se je otevřít, ale nepovedlo se mi to naopak, opět jsem přestala vnímat hlasy do úplné prázdnoty.

**

Probudila jsem se a cítila se silnější. Snažila jsem se otevřít oči. Žádný problém v tom nebyl. Trochu jsem zamrkala a vidění se zlepšilo. Byla jsem v bílém pokoji, ale nebyl nemocniční, jsem u Jesse. Snažila jsem se posadit, ale jakmile jsem pohla s pravou rukou, pocítila jsem v loketní jamce nepříjemný tlak. Podívala jsem se...Kanyla?...Ptala jsem se. Porozhlédla jsem se celém pokoji. Můj zrak se zastavil u spícího Jesse. Seděl v křesle a ruku měl natáhlou k posteli. Užívala jsem si pohled na něj.

Zaslechla jsem kroky u dveří. Otevřeli se dveře a v nich byla Rose s tácem a jídlem. Když mě spatřila, tak upustila tác na zem. Sklo se rozbilo a tím probudilo Jesse.

„Rose!?" Vykřikl Jess. Rose se na mě dívala a když Jess zjistil kam pohledem směřuje, podíval se taky. Okamžitě skočil za mnou do postele a začal mě objímat. I když mě ta kanyla pěkně bolela, tak jsem si užívala pocit mít ho zpět.

Když se odemě odtáhl, podívala jsem se na Rose, která v pokoji již nebyla. Ale dlouho jsem na ní nečekala, protože přišla i se služebnou, aby to uklidila. Ale i Rose si něco donesla...fonendoskop.
Přišla ke mně a usmála se.

„Jessi, můžeš jít na chvilku pryč?" Zeptala se.

„Rose, já jí teď nechci opustit." Řekl sklesle, ale sebevědomě.

„Potřebuji udělat kontrolu a chci aby byla Eileen co nejvíc v klidu." Řekla. Já se podívala na Jesse a kývla hlavou. On i služebná odešla.

„Jsem ráda že ses konečně probudila." Řekla Rose. Konečně? Jak to myslela?

„Jak to myslíš konečně?" Zeptala jsem se.

„Jsi tu už pět dní." Řekla. Cože? Pět dní?

„Jess tu byl pořád. Spal tu a držel tě za ruku, když už pracoval tak jedině s tebou v posteli a každou chvilku se na tebe díval, jídlo si nechal nosit sem, zrušil všechny schůzky jen aby se díval jestli se neprobudíš." Její slova mě dohnali k pláči.