Dva Démoni Mafie

43. neznámá

„Už tě nechci v životě vidět!" vykřikla a začaly se jí kutálet slzy po tváři. „Nevěřím že tohle doopravdy chceš." řekl jsem zklamaně a doufal že mám pravdu. Setřel jsem jí potůček slz, ale nemohl jsem si odpustit polibek na čelo, předci jen je malinká a čelo je blíž než pusa, ale stejně by mi to nedovolila. Zbaběle jsem odešel.

Jel jsem rovnou do práce, měl jsem nějaká jednání, která jsem nemohl odložit.

Samozřejmě jsem z jednání nic neměl, myslel jsem nad Eileen. Byla to chyba jet vůbec do podniku a nechat se zatáhnout do pokoje, ale nic se nestalo, naštěstí, ale jak jí to vysvětlit? Jenom spolužačka ze střední, neudělala maturitu a když jsem jí po letech poznal už pracovala jako šlapka a jelikož jsem do ní byl na střední docela blázen, chtěl jsem jí mít na očích a zaměstnal ji. Alespoň Vy znáte pravdu, ale jak to vysvětlit Eileen. Ani by mě to nenechala vysvětlit.

Pohovor skončil a já zůstal sedět ve své polstrované židli. Jediný čeho jsem byl opravdu schopen bylo otočit se, abych se při pohledu na vysoké budovy alespoň trochu odreagoval. Pomohlo to...usnul jsem.

Večer mě probudila moje sekretářka s prosbou odejít, kvůli jejím dětem. Samozřejmě jsem jí pustil. Sbalil jsem si nějaké věci a odešel taky.

Řidič mě zavezl domů, potřeboval jsem si opravdu provětrat hlavu. Oblékl jsem si sportovní oblečení a vydal se do nočního města. Běžel jsem ulicemi i temnými uličkami jediné co mě mohlo rušit při přemýšlení byly zvuky troubících aut.

Zaběhl jsem do jedné opravdu temné uličky, na jejím konci jsem vyděl nějaké pohyby. Zpomalil jsem a opatrně se přibližoval, byla to žena a byl slyšet její pláč, ale nejen to. Zvuk spreje? Žena, která sprejuje a brečí u toho? Ještě po tmě? Vždyť nemůže nic vidět. Opřel jsem se o zeď a chvilku pozoroval černou postavu. Odkašlal jsem si, podívala se mým směrem a začala utíkat. Nechtěl jsem jí vylekat nebo donutit k útěku. Vyběhl jsem za ní.

Pomalu jsem jí začal dobíhat, ale přiběhli jsme na rušnou silnici. Ona přeběhla silnici zrovna když se auta rozjížděla, neměl jsem šanci běžet za ní. Když konečně kolona aut přejela a já přeběhl přechod. Po osobě jakoby se zem slehla. Zítra se musím podívat co vlastně vytvořila.

Nad tou neznámou jsem přemýšlel celou cestu domů, i když jsem si to vyčítal a říkal si že bych spíš měl myslet na Eileen, ale co když to byla Eileen. Vždyť už jednou jsem ji nachytal jak sprejuje, ale nevydržela by tak daleko běžet a nejsem si jist, jestli by byla schopna přeběhnout silnici, když se zrovna na semaforech ukázala zelená. Né, toho by nebyla schopna, i když...i kdyby se jí něco teď stalo, nevadilo by jí to, asi by byla ještě za to ráda. Zítra se podívám co ta neznámá vykouzlila na zdi.

Když jsem přišel domů, šel jsem se umýt a chvíli pracoval, ale moc dlouho mi to nevydrželo a šel jsem spát.