Nový začátek [HiDei/ItaDei FF]

19.

Deidara-normálně
Itachi-tučně

Vtrhl jsem dovnitř a viděl za barem vyděšenýho Sasoriho.
,,Kde je Deidara?!" téměř jsem na něho zakřičel. Jen mi ukázal na pootevřené dveře a já do nich hned vyrazil. Za dveřmi byla dlouhá chodba a v ní jsem spatřil Deidaru čelem opřenýho o zeď a Hidana, který měl v sevření jeho vlasy a něco Deidarovi šeptal do ucha.
,,Hidane, jdi od něho!" zakřičel jsem přes chodbu. Jen se na mě otočil a Deidaru přimáčkl ještě víc na zeď.
,,Udělej, co říkám. Jdi od něj." snažil jsem se uklidnit svůj hlas.
,,Nebo co, ty fízle." usmál se. On o tom ví? Ví o tom, že ho sleduje policie? O Shisuiovi?
,,Copak? Překvapený?" zasmál se a jednou rukou začal šátrat v kapse. Rozeběhl jsem se za ním a naštěstí k němu stačil doběhnout včas. Odstrčil jsem ho od Deidary a vší silou ho kopl proti kolenu. Okamžitě se bolestí sesypal na zem a z ruky mu vypadl malý kapesní nůž. Sebral jsem ho a Hidanovi dal ještě pěstí. Vytáhl jsem z kapsy mobil a ozval se do něj.
,,Shisui? Jsi tam?"
,,Itachi! Co se tam děje!" zařval nazpět.
,,Přijeď sem, prosím." řekl jsem a zavěsil. Ví, kam jsem jel a bydlí blízko, bude tu tak do pěti až deseti minut. Vytáhl jsem Hidana za límec, opřel ho o zeď a prohledal ho. Nic jinýho u sebe neměl. Zběžně jsem mrkl na Deidaru, který seděl opodál a objímal si kolena. Hidana jsem popadl a vedl ho ven.

Bylo mi jedno kdy, jak a proč se tu Itachi objevil, ale byl jsem za to rád. Seděl jsem tam tak vyděšený a slabý. Všechno mi najednou přišlo hrozně zbytečný a nesmyslný. Vrzly dveře. To Itachi odvedl Hidana pryč. Když vrzly podruhé slyšel jsem zvuk kroků vedoucích ke mně. Přímo u mě se zastavily.
,,Seš v pořádku?" zeptal se mě Itachi laskavě a klekl si ke mně. Jen jsem přikývl.
,,Neublížil ti?" ptal se dál a prsty mi setřel slzy, které se mi samovolně valily po tvářích.
,,Jsem v pořádku." vzlykl jsem. Sedl si vedle mě a objal mě. Lehkým tlakem si mě přitáhl ke hrudi a mou hlavu si o sebe opřel. Rukou mě hladil po zádech a jen tak mlčel. Tak příjemné a laskavé teplo. Zavřel jsem oči a nechal se hladit a cítit se zase v bezpečí. Tak moc mi tohle chybí.

Byl tak vyděšený. Bylo mi líto čím si musí procházet a měl jsem vztek, že jsem tomu znovu nezabránil. Byl v mých očích tak křehký. Měl jsem pocit, že bych ho zkrátka měl chránit.
,,Půjdeme domů?" řekl jsem po chvilce ticha. Překvapeně ke mně vzhlédl. Pak se usmál a kývl. Zvedl jsem se a následně i Deidaru a vyrazili jsme k východu. U baru stál Sasori, kterýmu jsem předal Hidana na hlídání, dokud nedorazí Shisui.
,,Kde je?" zeptal jsem se překvapeně.
,,Odvedli ho vyhazovači ven." řekl a soucitně se podíval na Deidaru.
,,Beru ho domů." řekl jsem mu a on jen kývl. Deidara se klepal, tak jsem mu přes ramena hodil svou mikinu, i když vím, že to zimou asi nebylo. Objal jsem ho a vyrazil s ním ven.
,,Jdi do auta, hned tam přijdu." řekl jsem Deidarovi a do ruky mu vtiskl klíče od auta.
,,Kde ho máte?" zeptal jsem se dvou goril před barem.
,,Zdrhnul." odvětil mi jeden.
,,Nemohl sám chodit, jak vám mohl utéct!" zakřičel jsem a oni jen pokrčily rameny. Vtom u baru zastavilo černé auto a vylezl z něj Shisui, který hned přiběhl ke mně.
,,Itachi! Co se stalo?" udýchaně vychrlil.
,,Byl tu a napadl Deidaru." řekl jsem mu a odvedl ho trochu stranou.
,,Prokopl jsem mu koleno, alespoň to tak vypadalo. Bude se muset nechat ošetřit, zavolej po okolních nemocnicích. Nemohl utéct sám, nemohl chodit! Zkus vyslechnout ty vyhazovače, podle mě s ním něco mají a pomohli mu. Já musím, mám tu Deidaru." řekl jsem mu spěšně a pokusil se jít do auta za Deidarou. Shisui mě ale chytil za ruku.
,,Říkal jsem ti, ať nic neděláš sám! Nikdo neměl vědět ani o našem spojení, Itachi!" naštval se na mě.
,,Promiň, Shisui. Vím, že jsem to zkomplikoval. Ale za ty mříže ho dostanu klidně i sám." řekl jsem rozhodně a rozešel se k autu.